2011/11/06

Holubí letka

To, že mne Dan navštíví jsem věděl už dlouho. To, že si sebou přiveze nějakou slečnu také dopředu avizoval. Ale to, že ve stejné době má být v Budapešti i Žižkin se mi úplně vykouřilo z hlavy.

Původní plán byl, že nechám dvě hrdličky v klidu u sebe v bytě a ve středu nebo nejpozději ve čtvrtek vyrazím směr Ostrava, kde jsem měl v plánu překonat obludných 5 tisíc m převýšení na Beskydské sedmičce. Přemluvila mne do toho Vysmátá - že prý jsem ji inspiroval tím, jak jsem zdolal Kinzsi 100 km (taková maďarské Praha-Prčice). Chvíli jsem o tom přemýšlel (hlavně o tom, že jsem tu stovku přeci nakonec dal jen a jen kvůli tomu, abych to nemusel jít za rok znovu), ale nakonec jsem si vzpomněl na výborný lehce extrémní orienťák Noční můry který jsem s ní absolvoval (není nad to si vyřvat hlasivky při přezpívání celého zpěvníku po osmnácti hodinách pochodu) a rozhodl se, že to může být další meta o kterou se pokusit.

Jenže týden dopředu mi Vysmátá napsala, že si nějak podlomila zdraví jak jsme na Miškovic svatbě po 3h spánku lezli (a zpívali) na Malý a Velký Rozsuťec. Nebo možná to bylo z toho, že když jsme se z něho vrátili tak jsem nepřestali zpívat a vydrželo nám to až do čtyř ráno.

V úterý večer (po večeři s jakýmsi hlavounem z New Yorku v jarmulce) jsem zaběhl domů převléct se a vyrazil na zastávku Studenta na Nepliget, kam jsem to stihl tak akorát. Vždy mne dostane jak se Češi nevěřícně rozhlíží kolem když prvně dorazí do Budapeště autobusem. Autobusák je uprostřed gheta - jedna z nejhorších čtvrtí v Budapešti. Žižkin si hned všiml, že vedle zastávky ve stánku prodávají napalm. Tedy ne ten vojenský, hořlavý, ale nějaké jídlo nebo pití podobného jména. Hned se hrnul si ho koupit, ale nakonec ho odradili okolo stojící a nevraživě se tvářící bezďáci.

Já jsem se zatím pokoušel nějak poradit bezradné mladé dvojici čechů nějaký hostel. Vzhledem k tomu, že znám jen jeden, bylo rozhodování který jim doporučit celkem jednoduché.

Pak už jsme se vydali vstříc zážitku povozit se neupravenou ruskou soupravou metra. "Heh, to je dobrý - tady mají místo televizí zrcadla." poznamenala pohotově DPrincezna. "To je jako když američani po letech bádání vyzkoumali plnicí pero pro astronauty, které funguje i ve stavu beztíže a rusové odjakživa používají koh-i-norky."

Když pak souprava hlučně přirachotila, Žižkin dostal záchvat smíchu div se nezkácel do kolejiště. "Máte štěstí, tohle je ten novější model. Většina vlaků tu ještě má ta kulatá vypouklá světla!" dodal jsem sarkasticky.

Když jsme pak přijeli na moji stanici, neodolali jsme se Žižkinem a jezdící schody jsme si vyběhli. Akorát že on s několika kilovou krosnou.

"Tady většinou stávají trolejbusy značky Ikarus - pamatujete si je ještě?" Dan s DPrinceznou se tvářili jako že nepamatují. "Ty jezdívali po Praze před tím, než zavedli městské Karosy." Asi bych si měl dávat pozor na to poučování - obzvlášť když dělám hrubek víc než kde jaký pubeťák.

"Naxi, nevíš kde je v Budapešti hotel Gelert? Tam mám bydlet. Musím se tam dnes nahlásit."
"Tak to vím přesně, to jsou hlavně taky jedny z nejvyhlášenějších lázní."
"Kecáš! Je to od tebe daleko?"
"Úplně blízko to není, ale v Budapešti v podstatě není nic daleko. Obzvlášť ode mne ne." zazubil jsem se.

Doma jsme se moc neohřáli a okolo půlnoci pak vyrazili na první noční prohlídku městem. Vzali jsme to podél Dunaje, kolem parlamentu a pak po nábřeží s výhledem na hrad.

Když jsem u zeleného mostu ukázal přes Dunaj "A támhleto je tvůj hotel." Žižkin lehce zalapal po dechu.

Cestou přes most se vyjevila profesionální úchylka a on obdivoval konstrukci: "Ty krávo, tohle bych nejtovat teda nechtěl."

V hotelu se pak zaregistroval na recepci a všichni čtyři jsme suverénně vyrazili do jeho jednolůžkového pokoje. Ve výtahu pak prohlásil: "Recepční po mě chtěl kreditku, ale řekl jsem mu, že ji mám doma v Čechách a pak už po mě radši nic nechtěl."

Když výtah zastavil, šli jsme dlouhatánskou různě zahýbající chodbou, dveře kolem nás utíkaly jako by se nás bály - třeba to bylo tím, že jsme byli oblečeni docela vandrácky - až na úplný naprostý konec, kde by člověk čekal jen malou místnůstku na úklidové náčiní. Pokoj byl s romantickým výhledem na členitou střechu - kromě ní nic jiného vidět nebylo.

Zamířili jsme tedy zpět do města. Cíl byl jasný - Szimpla. Najíme se tam a trochu poklábosíme. Mí hosté už sice kapku reptali, že jsou hladoví jak vlci po dlouhé zimě (což se jim dalo jen těžko věřit za takové teplé letní noci), ale nakonec jsme úspěšně dorazili až k tomuto ruin baru kousek od Astorie. Před tím jsme ale koupili DPrincezně společně kytku. Co taky jiného udělat po půlnoci na ulici plné zavřených antikvariátů s maďarskými knihami, že?

Docela mne zarazilo jak hezky ulici kde je Szimpla od minule opravili. Když jsem tu byl naposledy, tak byla komplet rozkopaná a před Szimplou stál bagr na kterém byla přivázaná řetězy jízdní kola. Teď tu byly moderní stojany na kola a nové dláždění. Jen vyhazovači před tímhle vyhlášeným místem zůstali stejní.

Uvnitř jsem si dal svůj oblíbený obří burger a mí hosté se podělili o zapékané bagety. Po této první uvítací žranici jsme se přesunuli na vzduch do otevřeného nitrobloku a já objednal nějaké panáčky pálinky, aby mí hosté okusili jak chutná Maďarsko. Ukázalo se ale že až na Dana oba zbylí členové výpravy zrovna jako na potvoru abstinují. Žižkin si tedy pro chuť jednoho dal. Dál ale raději upíjel vodu nebohé květince.

Když jsem ráno vstával do práce, ostatní ještě tvrdě spali.

Zatímco já jsem v potu tváře dřel v továrně u stroje, oni zvládli navštívit základní turistické atrakce - velký trh, citadelu a snad i hrad. Oblékajíce se večer zpět do cyklistického, uvědomil jsem si, že vlastně nemám ani na jednoho telefoní číslo. Tedy kromě Dana. Ale ten to nebral. Byl už jsem doma, když mi zavolal Žižkin:
"Tak kde paříš? Naše loď právě přiráží ke břehu kousek od parlamentu."

Uvědomil jsem si, že se zmiňoval o nějakém rautu na lodi. Tak to jsem asi docela prošvihl. Alespoň jsem si měl kdy zabalit na tu Beskydskou sedmičku. Volal jsem z práce Vysmáté a moc se netvářila, ale prý mi dá definitivně vědět zítra ráno podle toho jak špatně to bude vypadat s jejím zdravím.

"Kde bych byl, doma jsem. V posteli. Přijďte a někam ještě vyrazíme."

Převlékl jsem se tedy zpět z trička, které jsem před časem prohlásil za pyžamo, do košile kterou jsem před časem koupil v sekáči, kde prodávají oblečení na váhu. Když už mi bylo čekání dlouhé, rozhodl jsem se, že jim půjdu naproti. Úplně samozřejmě jsem je potkal přímo před domovními dveřmi.

"Čoveče ten raut byl ale hukot. Přišli jsme tam, DPrincezna v ruce lístek a já povídám: 'Zapoměl jsem lístek v hotelu'" zadeklamoval Žižkin. "Hosteska se jen usmála a prej 'žádný problém, pane' a já jen na Dana - nestůj tam tak a poď! Jenže jak jsem šli po tom molu uviděl jsem že u vstupu na palubu stojí další páni ve fraku. Dostal jsem strach, že se začnou vyptávat co jsme měli za přednášky nebo tak něco. No a když jsme přišli až k nim, jeden z nich jen 'Šampaňské nebo vermut, pane?'"

"Nejhorší bylo, jak byli všichni okolo v oblecích a my jak šupáci s rozdrbanými batohy!" obrátila oči v sloup DPrincezna.

"V materiálech bylo, že společenský oblek není nutný, ale oni ti blbci organizátoři naplánovali odjezd 15 minut po skončení poslední přednášky, takže se nikdo nestihl převléct."

"Takže chápu to dobře, že hlad nemáte?"

"Ani omylem. Tolik jídla jako tam jsem už dlouho nesnědla. Dovedeš si představit dlouhatánský stůl plný zákusků?"

Hmm, dovedu. Ještě že jsem tam nebyl...

"Hele já jsem mrtvej - jdu do hajan." prohlásil Dan. Chvíli jsme ho přemlouvali, ale nakonec jsme seznali, že je to zbytečné a nechali jsme toho.

"Máte chuť na jazz?" nadhodil jsem. V Gödöru měla zrovna hrát nějaká začínající kapela. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že jsou zatraceně hodně začínající. Přesně ten jediný typ jazzu který naprosto nesnáším. Změť nesouvisejících tónu a hudebníci se jen předhánějí v tom kdo vytvoří horší kakofonii. Posadili jsme se nicméně venku a povídali jsme o všem možném. Z minulého večera jsem věděl, že nalévat jim alkohol nemá cenu a tak jsem se sám spokojil s limonádou.

Po nějaké hodince nás ale místo omrzelo a tak jsem navrhl, že bychom se mohli podívat na loď. Na A38. Tramvají jsme se dovezli ke Gelertu a zbytek došli. Na lodi však už koncert skončil. Přesto jsme se posadili na schody vedoucí do vody a začali rozebírat vztahy k dívkám (v případě mne a Žižkina) a chlapcům (v případě DPrincezny).

Zapípal mobil. "Nejhorší je, když slečna nepochopí včas, že z toho nic nebude." prohlásil Žižkin po tom co se nechal ozářit měkkým světlem svého telefonu.

Po chvíli ticha pokračoval: "V anglii jsem měl kolegu. Jeho nejlepší kamarád, šťastně ženatý muž, dobrodruh - zabil se při seskoku padákem. Prostě tragédie. Měli spolu firmu a ten kolega potřeboval vytáhnout nějaké podrobnosti o smlouvě z emailu svého mrtvého kamaráda. Nic složitého, heslo znal - jenže když ten email hledal, všiml si mailů od jejich společné mladičké kamarádky. Ne, nečetl je, jen mu v hlavě zůstal vyražený předmět: 'Miluji tě!'

Nejprve se na to snažil zapomenout, ale pak si uvědomil, že za čas si pro počítač příjde manželka kamaráda. Rozhodl se, že je potřeba s tím něco udělat. Zavolal té kamarádce a zeptal se jí jak to tedy je. Nejprve zapírala, tvrdila že o ničem neví. Tak jí ukázal ten počítač a poštu o kterou šlo. Prý nikdy v životě nezapomene na její výraz překvapení a zděšení než se rozplakala.

Všechnu jejich korespondenci pak důkladně a definitivně smazali a on to pokládal za vyřešené. Ne však ona. Najednou je spojovalo tajemství a ona si v něm našla nový objekt zájmu. Na jedné oslavě Silvestra se pak spolu opili a pak i vyspali. Od té doby prý nedá pokoj a nevynechá příležitost poslat mu nějaký vzkaz. Ona ho zbožňuje, on ji vidí jako pošpinění památky svého nejlepšího přítele."

"Někde jsem slyšel, že sdílení tajemství je velmi erotická věc." prolomil jsem ticho zamyšleně. Po tomhle příběhu se nám už moc mluvit nechtělo. Rozešli jsme se tedy spát.

Ve čtvrtek jsem tedy dotáhl těžkou tašku plnou outdoor vybavení do práce, kde jsem si přečetl email od Vysmáté, že nikam jezdit nemusím. Nemoc ji prý schvátila naplno a na B7 by místo mne uhnala leda tak zápal plic. Nu což - aspoň poběžím v neděli ten Budapešťský půl maraton.

S Danem a DPrinceznou jsme se domluvili, že se potkáme na zastávce u Zeleného mostu. Z práce jsem vyrazil tak nějak normálně - okolo sedmé. Když už jsem tam čekal asi čtvrt hodiny, přišla sms "Zazmatkovali jsme, čekáme o zastávku dál." Když jsem tam dorazil, našel jsem je oba shrbené na lavičce. Dan cosi datlil do mobilu a DPrincezna si četla.

"Máte hlad?"

"Možná bychom si mohli dát naše dnešní první jídlo od snídaně. Žižkin nás totiž ráno vzal na tříhodinovou snídani do hotelu a tak až do teď po hladu ani památky."

Z Kalvin tér to není daleko do Darshamu - mé oblíbené pizzérie v Budapešti. Mají tu jednu nazvanou Modenai - v podstatě kuře na paprice na pizze.

Z rozhovoru vyplynulo, že Dan byl celý den nějaký zaražený.

"Pořád chodí dva kroky za námi a skoro s námi nemluví." práskla na něj DPrincezna.

"Jak mám chodit před vámi, když hned dostanu nakládačku jakmile se vydám nějakým směrem." rozlobil se na oko Dan.

"My jsme stáli na nábřeží a špekulovali se Žižkinem nad mapou kudy nejlépe na hrad. Dan najednou vyrazil v pravo aniž by viděl mapu." vysvětlila Danovu narážku DPrincezna.

"No a dostal jsem vynadáno a po dalších deseti minutách jsme šli stejně v pravo." založil si vzdorovitě ruce na prsou Dan.

"Je asi z nás chudák nervózní - to víš, chodit po městě se dvěma fotografy co se pohybují nikoli rychlostí x km v hodině ale x snímků za minutu. To asi musí nudit každého." zafilozofovala sebekriticky DPrincezna.

"V tom to není."

"Tak v čem?"

"Ale v ničem."

"Tebe asi mrzí jak jsem včera v Szimple vykládal historku s Hačí ve vlaku na ZTP, že je to tak?" a hned jsem věděl, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku.

Snad za to mohla ty dvě silná belgická piva, která jsme už měli v sobě, ale Dan kupodivu šel s pravdou ven:
"Trochu mě to donutilo se nad sebou zamyslet."

"Ale notak, já myslel, že už jsi tu storku slyšel vyprávět několikrát a nikdy ti titul 'největší drbna TP' nevadila! Chápeš, že je to silně nadnesené označení, Dane? Každý přeci ví, že největší drbna na TP jsem já." poklepal jsem se na prsa. "Přinejmenším od té dvaceti čtyř hodinové hry, kde jsem udržoval náladu v týmu právě drbáním. Pokud se dobře pamatuju, tak jsme zdrbli skoro každého."

"Dovedu si představit, že se nikdo nechtěl opozdit, aby o něco nepřišel..." rozesmála se DPrincezna.

"Ono to fungovalo hlavně potom, co si Proteo odskočil a než nás dohnal, tak jsme zdrbli jeho. Pak už se nikdo z týmu neopozdil."

Pozoroval jsem Dana, jestli na něj moje chlácholení mělo nějaký vliv.

"Když já jsme hrozně otevřený člověk a povím na sebe všechno. A to funguje na ostatní tak, že mi také poví svá malá tajemství. A další důsledek mé otevřenosti je, že se znám se spoustou lidí. Ale odteď se ode mne nikdo nic nedozví. Nasaju, ale nepustím."

Pípla sms a DPrincezna nám hned začala vesele sdělovat: "Píše Žižkin: půl desáté a konečně nám přinesli předkrm. Víno ale dolévají briskně celou dobu - už od sedmi. Dnes se mnou nepočítejte, jestli to tak půjde dál, tak tahle konferenční večeře nedopadne dobře."

Když jsme pak mířili okolo půlnoci domů, DPrincezna nám oznámila, že jsou domluvení se Žižkinem, že půjdou ráno v 5 fotit za východu slunce a pak prý mají v plánu lázně v Gelertu. Dan tam byl už dnes ráno a teď je řada na DPrincezně, aby využila vstup zdarma díky županu Žižkinova kolegy. Jen ho prý musí vrátit do osmi, takže pak zase půjdeme na snídani.

"Vadilo by kdybych se k vám přidal?"

"Ne, vůbec ne - akorát nevím jestli Žižkin sežene další župan."

"Nevadí, vstup si můžu zaplatit. V Gelertu jsem ale ještě v lázních nebyl a docela by mne zajímal rozdíl oproti ostatním lázním v Budapešti."

Ráno v půl páté bylo vstávání drsné. Samozřejmě na rande u Bílého Golden Gate (tak nazývám dálniční Alžbětin most) jsme přišli o čtvrt hodiny pozdě. Nijak to ale nevadilo, protože nám mezi tím dorazila sms: "Autobusák neotevírá dveře. Dojel jsem až na konečnou. Budu mít zpoždění."

Nakonec jsme se tam potkali tak akorát. Při samotném focení ze stativu byl největší kumšt vystihnout okamžik kdy na most nejel zádný autobus. Když totiž najížděl, slušně to celou konstrukcí zavibrovalo.

V šest jsme zabalili fotografické serepetičky a vydali se směr lázně. Před hotelem jsme si řekli pa a domluvili se, že se setkáme před turnikety. Dal jsem Žižkinovi batoh s foťákem, přeci jen mne kolega předevčírem varoval, že v kabinkách bych neměl nechávat nic cenného - krade se tam.

Když zmizeli v hotelu uvědomil jsem si, že v batohu zůstali mé plavky. Bohužel i mobil. Chvíli jsem uvažoval co teď, ale nakonec jsem se vydal k vchodu pro veřejnost. Čekal jsem tam docela dlouho. Starší paní v pokladně se vybavovala s koleginí a úspěšně mne ignorovala. Asi nepředpokládala, že bych se mohl pokoušet o vstup, když nemám žádné zavazadlo kde bych mohl mít plavky a ručník. Nakonec jsem se přeci jen domohl svého čtyřtisícového vstupu a když se dva župaňáči objevili, poslal jsem Žižkina zpět na pokoj, abych nemusel plavat na Adama.

Pro začátek jsme se hezky naložili do třiceti stupňového bazénku. Není nad to v raním oparu ležet v horké vodě a nechat se laskat proudem prýštícím ze stěny bazénu. Proti nám se vyvalovala skupinka typických břichatých maďarských dědulů. Nás ale víc zaujala finská sauna s obrovským vědrem s žebříkem vedle ní.

Žižkin se odhodlal vyzkoušet jaká je ve vědru voda. Vylezl z bazénku, nakoukl do vědra, zazubil se a už si to tam sešplhával. Za neuvěřitelného xichtění, jaké snad dokáže jen on se tam nakonec celý ztratil. Něco na tom výjevu ale nehrálo. Pak nám to s DPrinceznou došlo: v tom vědru žádná voda nebyla!

"Vidíte to nádherné světlo na těch domech támhle?" všiml jsem si.

"Magické ranní světlo."

Po nějaké době se břicháči odporoučeli a tak jsme měli celý bazének pro sebe. Bez ohlášení se ozvalo divné škrčení a škvíření.

"Co to bylo?" polekal se Žižkin.

"Neřeš, tomu bys stejně nerozuměl. To je maďarsky." zkonstatovala DPrincezna. Vybuchli jsme v záchvatu smích div jsme se neutopili.

Vnitřní bazének kde se plave v kruhu jsme si moc neoblíbili, zato v tom mělčím venku, s umělými vlnami, jsme se vyblbli dosti. Chvílemi jsem měl pocit, že dokonce vlny vypínají, když jsme blbli moc a plavali jsme nechajíc se unášet těmi většími vlnami. K serfování nám chyběli už jen ta prkna.

Nakonec jsme se ale vrátili lebedit si v bazénku s teplou vodou. Po chvíli přišel takový starší prošedivělý, ale jinak samá kost a kůže, pán.

"Tak jak se ti dnes vstávalo, Vláďo?" pronesl přátelsky a kupodivu česky Žižkin.

"Snadné to nebylo, ale co by to bylo za den bez ranní rozcvičky. Už jste po snídani?"

"Tu máme v plánu tak asi za půl hodinky."

"Ta včerejší večeře byla ale vražedná."

"Co ty si to pil? Bílé nebo červené?"

"Bílé, červené, růžové, pak zase bílé a zase růžové ... a pak přinesli předkrm. Někdy okolo té doby jsem vstal a poznal jsem, že bych asi měl na chvíli přestat."

"Když pak prošedivělý pán odešel do sauny, Žižkin nás zasvětil: "To byl můj školitel. Naprostý šílenec. Tou rozcvičkou myslel hodinku běhání. V šedesáti pěti je pořád aktivní v orientačních bězích. Na to, že ho před nedávnem pustili z JIPky..."

Když uhodila osmá hodina, vyvalili jsme se z bazénu a skoro včas vrátili jeden půjčený župan. Další bod programu: hotelová snídaně.

"Prostě se ničeho neboj a jen řekneš 'Morning'. Včera nás nikdo nekontroloval, tak bych se divil kdyby to přes noc zavedli."

Jak jsem byl instruován, tak jsme také udělali. Suveréně jsme seběhli po schodech dolů a jak jsme se česky o čemsi bavili, jen sme oba poslali ono 'Morning' ke slečeně u dveří. Chudák ani nestihla otevřít pusu. DPrincezna zůstala v pokoji a že brzo příjde.

Jak jsme byli uvnitř, tak začalo to pravé obžerství, neboli Taxidermie. Hezky zkusit od každého z  teplé kuchyně něco - volské voko, míchaná vajíčka, slanina, fazole, párečky atd. K tomu nějaké dobré čerstvé pečivo a ovocný džus.

Když jsme s tím byli hotovi, nastal čas pro zákusek.

Když jsem si donesl talíř plný sladkého pečiva, pasoval mne Žižkin na Dezertového Krále. Kdo by ale odolal těm křehoučkým kroasánům. Obzvlášť dobré to bylo k míchanému ovocnému kompotu.

"Kde ta holka je?" začalo nám být divné když jsme si šli pro třetí nášup.

"Hele všiml sis, že teď už kontrolují čísla pokojů u vstupu?"

A skutečně, zrovna přišla banda švédských fotbalových fanoušků a každý znich musel vylovit někde klíč a ukázat číslo pokoje.

"Jaktože nás nekontrolovali?"

DPrincezna nakonec dorazila. Ona klíč měla. Prý docela dlouho zvažovala jestli to risknout, protože nevěděla, jestli jsme náhodou to číslo pokoje už nenahlásili. Nakonec ale zvítězil hlad a vyšlo to.

Když jsme byli s jídlem hotoví a ani jeden z nás ho už nemohl ani vidět, po několika marných pokusech se mi podařilo vstát a pozvolna jsme se dostali až do hotelového pokoje.

Dalším bodem programu bylo Žižkinovo balení, protože nejpozději v poledne se musel odhlásit. Prohlásil jsem, že si trošičku odpočinu a svalil se do jediné postele v pokoji.

Zbytek přítomné holubí letky (mimochodem Dan se zřejmě ještě neprobudil, protože sms nepsal) si ze mě chvíli dělal legraci, ale nakonec také odpočívali, tentokrát na zemi.

Když jsem se probudil, oba spali na podleze poskládaní do T, jak jen to malý prostor dovoloval. Paradoxní, že i když mám v Budapešti byt, skončím v pátek dopoledne jak spím v hotelu Gelert.

Prý ale při odhlášení na recepci neřekli ani slovo. Prostě nám to všechno suveréně prošlo. Žižkina napadlo, že by se mohl začít všude nechat fotit s hotelovou koupací čepicí. Hned před hotelem to u pramenu realizoval. Vlastně jsme se nechali vyfotit s čepicí všichni a to hned na stereogram.

Od Gellertu jsme přešli most a zašli se podívat do tržnice - Žižkin tam ještě nebyl. Začal hned obdivovat vnitřní konstrukci.

"Tady kdyby vypukl požár, tak to celé spadne během pár minut!" prohlásil. "Takovéhle kovové konstrukce jak se zahřejí na určitou teplotu, tak skokově ztratí skoro všechnu pevnost." Inu deformace povoláním.

Koupili jsme nezbytné papričky jako suvenýr, podívali jsme se ještě nahoru. Padlo nám do oka růžové tričko s anglickým nápisem 'Začínám se učit maďarsky' a vyobrazenými domácími zvířátky. Nejvtipnější byla pak želva, která evidentně dělá v maďarštině '---'.

Jak jsme si tak šprechtili česky, přitočila se k nám jedna taková lehce nóbl slečinka a přátelsky nám začala radit v češtině: "Tady to tričko nekupujte. V centru ho seženete o polovinu levněji. Já už jsem tu přes týden, takže už to trochu znám. Jak dlouho jste tu vy?"

Podívali jsme se na sebe se Žižkinem a on nejistě začal: "My tu jsme zatím jen od úterý ..."

"... a já tu bydlím už skoro rok." ale kde mají levná turistická trička zatím nevím se mi chtělo dodat.

"Aha, promiňte." omluvila se neznámo proč ona a zmizela jako pára nad hrncem.

Na pátek jsem měl kvůli B7 stejně napsanou dovolenou, tak jsme si řekli, že bychom mohli zajít do budovy parlamentu. Zní to divně, ale i když je vstup zdarma, mám to z bytu doslova za rohem, za celý rok co žiji v Budapešti jsem tam ještě nebyl.

Při prohlídce jsem si uvědomil jak moc nacionalističní - nebo možná jen vlastenečtí - maďaři jsou. Nebo aspoň byli před sto lety. Na této monumentální stavbě pracovali jen maďaři. Až na pár sloupů (dar švédského krále) nebyly záměrně použity žádné materiály dovezené ze zahraničí i když to v některých případech vyšlo podstatně dráž. Měli jsme štěstí na střídání stráží u pravých tisíciletých korunovačních klenotů. Celou dobu nás doprovázela sveřepě se tvářící ochranka. Obzvlášť sveřepě se chlápek tvářil když si Žižkin nasadil koupací čepici a nechal se s ní vyfotit. Zaftipkovali jsme jak by se asi chlápek tvářil, kdybychom v parlamentu vytvořili virtuální cache s úkolem vyfotit se v koupací čepici...

Protože nám už od snídaně krapet vytrávilo (a Dan navíc nesnídal) pozval jsem holubí letku na pravý maďarský fástfůd. Hned vedle Operety je takové bistro kde si ukážete který, že guláš to chcete a s jakou přílohou (knedlík budete ale hledat marně), z chlaďáku vyndáte jahodovou polévku a palačintu ve vanilkové omáčce, do papírového kelímku natočíte ovocný mošt a bezva obědovečeře je na světě.

Zbytek dne jsme pak strávili procházkou po Váci utca, kde jsme koupili 2 fajnová trička - kromě růžového se zvířátkama i jedno rudé pro Žižkina. Byl na něm Lenin s čírem. Ten (Žižkin, ne Lenin) také zvažoval, že by si koupil helmu s čírem - že prý na koně - ale nakonec to nějak nedopadlo.

Poslechli a vyfotili jsme se na koncertu na náměstí nějaké maďarské swingové kapely a když jsme pak už za tmy dorazili ke mě domů, Žižkin prohlásil, že už nikam nejde a úspěšně vytuhnul. My zbylí jsme to vzali do Cökspönu - takového malého, ale moc příjemného klubíku na Borraroš tér.

V sobotu jsem se rozhodl trochu si přispat. DPrincezna s Žižkinem vyrazili zase ve čtyři ráno fotit a pak se podívat na rybářskou baštu. Odpoledne jsme měli jasný program: Rudáš fürdö neboli staré turecké lázně z šestnáctého století. Jsou hned vedle Bílého Golden Gate. Jejich zvláštnost je, že v určité denní době svítí slunce přes kopuli ve které jsou různě barevná skla a vytváří to nádherný efekt různě se křížících paprsků nad prostředním hlavním bazénkem.

Tentokrát jsme nepohrdli ani saunou a dokonce ani párou. Když jsme se hezky vysaunovali, já a Dan jsme jeli napřed do městského parku zaregistrovat se na zítřejší maraton. Vystoupili jsme na náměstí Hrdinů a čekali, že hned budeme vědět kam se vydat. Přeci jen mezinárodní akce pro šest tisíc běžců bude mít asi nějakou navigaci. Jenže kde nic tu nic. Dan vyhrabal papír na který si poznamenal, že registrace budou probíhat ve stanu za Pétrófi hall. Jenže co to je? Zkusili jsme se zeptat pingla v jedné zahradní restauraci u Séčéní. Nevěděl. Ani o maratonu ani o Petrófi.

Nakonec jsme s trochou štěstí narazili na louku plnou stanů a nakonec jsme se zaregistrovali doslova 5 minut před uzavřením.

Spicha jsme si dali na Oktogontu a tentokrát jsem je vzal do mé oblíbené restauraci Menza, jen co by kamenem dohodil. Porce sice nikterak ohromné, ale zato vždy skutečný gastronimický zážitek.

Potom však následovalo to pravé hodování. Čokoládové hodování. Dvakrát zahnete z Menzi a narazíte na podnik nazvaný Noire. Servírují tu domácí čokoládu na všechny možné i nemožné způsoby. Takové čokoládové fondu a nebo čokoládový shake s nějakou famózní příchutí - prostě labůžo. Žižkin si ty shaky dal dokonce 2. Netušil totiž co nás ještě večer čeká.

Lunapark! Asi v deset jsme se o5 vrátili do městského parku a zaplatili vstup. Už z dálky nás vítal sborový křik nebohých návštěvníků. Podle průvodce tu měla být historická, ještě celá dřevěná horská dráha. Tu jsme neviděli. Místo toho jsme šli na různé atrakce, kde se s vámi vše točí a třese. Dal jsem si tři takové a udělalo se mi docela šoufl. Evidentně jsem nebyl sám. Jediná DPrincezna byla v pohodě a zkoušela jednu atrakci za druhou. Jednu horší než druhou. Žižkin nám oznámil, že musí na záchod. Ten večer se velmi důvěrně seznámil se záchodovou mísou. Třikrát.

Dan to nesl statečně. Po jedné jízdě u tyranosura už to taky nevydržel.

"Ne, to já ne - to já si jen tak trochu odplivl."

Obecně ty atrakce nevzbuzovali moc důvěru. Asi tak jako, že když je v devadesátých letech vyřadili z provozu v Německu, tak je prodali do Budapeště. Možná, že to byla součást toho proč se dělalo špatně mě. Přeci jen když někde visíte padesát metrů nad zemí hlavou dolů, nebo při tom ještě navíc rotujete ve vysoké rychlosti, chcete vědět, že se s vámi nic neutrhne.

Obzvlášť jsem si to uvědomil, když jsem se nechal ukecat na poslední 2 jízdy a šel s ostatními na atrakci nazvanou příhodně 'Létající Cirkus'. Rotuje to v několika osách a nechá vás to také párkrát dosti vysoko viset hlavou dolů.

Když jsme šli naposledy náhodou jsme přišli do uličky sedaček, kde každá druhá měla na sobě rukou napsanou cedulku "Nem jól!" tedy "Není v pořádku". Posadili jsme se do jiné uličky a nechali se porotovat. Tak statečný abych to absolvoval s otevřenýma očima přeci jen nejsem. Místo toho jsem si představoval, že jsem astronaut sedící v raketoplánu a ten provádí různé zajímavé kousky na oběžné dráze. Fungovalo to jen do té doby, než jsem si vybavil nebohou Columbie.

Když se konečně vše zastavilo, chomouty držící návštěvníky v sedačkách se otevřeli ... až na ten můj. V tu chvíli mi vážně nebylo dobře. Kdyby si mě nikdo nevšim, je možné že bych nedobrovolně absolvoval další jízdu. Navíc to ale znamenalo, že něco přeci jen nebylo úplně ok s mojí sedačkou.

Lunapark zavíral v půl druhé ráno. Na to, že zítra v 10 startuje ten maraton docela nářez. Chtělo by to nějaký dopravní prostředek. Jenže noční bus nám o pár minut ujel a o metru si můžete v Budapešti v noci leda tak zdát.

Když jsme přecházeli ulici směrem na Andráši út, za rohem se vyhoupla růžová limuzína a z okna nám mávaly napůl opilé slečny. Zamávali jsme jim zpět a co myslíte - limuzína zastavila. Ale ne, nebyly to prostitutky. Jen britské středoškolačky, které si užívají konec prázdnin. Jak že to vím? Inu, řekněme, že jsme tu dálku domů nešlapali po svých.

V neděli jsme vstali tak abychom přišli na start maratonu tak akorát. A skutečně - do pelotonu (tedy spíše na jeho konec) jsme se zařadili přesně 5 minut před oficiálním startem.

"Já se tě budu držet abych moc nepřepálil začátek a po nějakých pěti kilácích do toho vždy trochu fouknu." sdělil mi Dan s nevinností dítěte. Ale proč ne. Přeci jen nemám žádné zkušenosti z podobného podniku a on už běžel nejen několk půl maratónů, ale i jeden celý maraton.

Koneč závod odstartoval. Ale dav se do pohybu nedal. Až tak po pěti minutách jsme krokem začali postupovat vpřed a až na startovní čáře jsme se teprve mohli jakž takž rozeběhnout. Do uší jsem si pouštěl příběh našeho Národního divadla zpracovaného v Toulkách českou minulostí. Obzvlášť zajímavé mi to přišlo když jsme běželi kolem velmi podobné budovy - budapšťské Opery.

Na Deák Ferenc měla být první občerstvovačka. Na přechodu pro chodce tam stáli 2 slečny a nabírali do petky vodu a polévali jí závodníky. Zaslechl jsem Danovo lamentování: "Ty brďo, tohle má být občerstvovačka? No to si snad dělají srandu! Hold dálný východ..."

Na jistotě mi to tedy rozhodně nepřidalo. Někde tam se zezadu přiřítil Jánošít - tedy chlap v tradičním maďarském kroji.

"Dane, co kdybychom se ho drželi a na mostě až nás budou DPrincezna se Žižkinem fotit, tak tam budem všichni tři?"

"Dobrý nápad..." Museli jsme do toho kapku fouknout, jak říká Dan, ale měl jsem z toho dobrý pocit když jsem běžel těsně za ním a viděl jsem jak si nás fotografové všimli a žhaví své přístroje. Jak jsem ale později zjistil, tak si všimli jen Dana - o mě ani o jánošíkovi neměli ani tucha. DPrincezna mne na jednom snímku zachytila vyloženě náhodou.

Za Řetězovým mostem měla být druhá občerstvovačka. Tam se mi někde Dan stratil v davu. Jenže když jsme tam přiběhli, bylo tu jen spousta kelímků poházených po zemi a prázdné stoly a ještě prázdnější džbery na vodu. Slunce pálilo jako divé. "A do hajzlu, do čeho jsem se to zas nechal navézt?"

Začal jsem smolit krátkou sms: "Vodu!" Jenže zkuste si to v běhu u prostřed davu na mobilu kterému moc nefungují klávesy, protože jednou kompletně promokl během akce zvané Pes Putidus.

Nejdřív se mi tu zpávu podařilo poslat někomu do Prahy než jsem se trefil na správný kontakt v telefonu. Naštěstí i když se našim dvěma fandům nepodařilo vodu sehnat, další občerstvovačky už byly jak to má být a extra vodu jsem nepotřeboval.

Další překvapení přišlo za parlamentem pod Margaret hít - přesně tu část pod kterou jsme běželi zrovna čerstvě natřeli. Přišlo mi to skoro jako kdyby nás někdo chtěl zfetovat ředidlem. Naopak příjemné překvapení byl malý, asi sedmiletý chlapec stojící u Bajzy-Želinský út, který hrál pro běžce na dudy.

Celkem mne překvapilo, že jsem nepociťoval ani únavu ani bolest. Jen ke konci na 19km jsme najednou na delší dobu vběhli z rozpálených ulic do stínu a jak jsem měl politá záda studenou vodou, tak mě začala lehce dávat na jevo, že s pohybem mám útrum. Naštěstí jak se vyběhlo zase na Slunce, hned to přestalo.

Po doběhu jsem začal hledat nejprve Žižkina a pak společně Dana. Nakonec jsme to vzdali a usoudili, že na nás čeká doma. A nemýlili jsme se.

IMHO po takovém víkendu doběhnout v čase 2:07:57 neí vůbec špatné.