2011/07/05

A jako dva andělé jsme tančili na vrchu Chain Bridge

Pátek. Jakýpak úžasný víkend mne zase čeká. Ještě ráno jsem myslel, že pojedu za Žižkinem do Mnichova nočním vlakem a přes víkend zdoláme nejvyšší horu Německa. Dokonce jsem si ještě před odchodem do práce zabalil batoh a napěchoval do něj svojí sbírku zbytečností (a pár nezbytností) na hory.

Jenže neměl jsem ještě koupený lístek. Když jsme se ve středu v noci dohodli, že za ním přijedu, nedokázal jsem najít na stránce místních železnic kterým tlačítkem se vybraná jízda v lehátkovém voze zaplatí. Zkuste si to v maďarštině. Druhý den v práci když se mi to konečně povedlo za pomoci maďarských kolegů zjistit zase už lehátka nebyla. Prostě došla. Při představě, že bych strávil noc na sedadle vlaku ve druhé třídě a pak celý den chodil po horách se mi dělalo lehce nevolno. Rozhodl jsem se, že v pátek přes den zajdu na Keleti pájaudvar (východní nádraží) a přeptám se na pokladně, jestli bych přeci jen nemohl koupit lístek do lehátkového vozu tam.

Pak jsem ale při snídani otevřel laptop a zkontroloval maily. A ejhle, Žižkin píše, že mu odřekla chata kterou měli zarezervovanou a že by to tedy byl jen jednodenní výlet. Dát 3500,- Kč za jednodenní výlet se mi zrovna nechtělo a tak bylo rozhodnuto - udělám si zase po dlouhé době klidný intelektuálský víkend v Budapešti. Navštívím nějakou tu výstavu, možná koncert a zajdu na film.

Nejdřív jsem ale zamířil zaplavat si a jak bylo mým dobrým zvykem po plavání jsem přešel do vedlejšího nákupáku, vyloženě náhodně vybral film, k večeři koupil velký popcorn a nechal se bavit umnou kombinací Bournova světa a Lola běží o život.

Když kino skončilo měl jsem v hlavě docela zmatek. Atmosféra filmu mě docela vtáhla a i když se jednalo o hollywoodskou produkci, přesto mne na něm něco zaujalo. Chtěl jsem si učesat myšlenky někde v hospodě nebo kavárně. Zkusím třeba tu filmovou kavárnu co mám pár kroků od domu a až si zapíši onu minirecenzi půjdu hezky spát jako každé dobře vychované dítě po své dávce pohádky.

V kině bohužel probíhal večer maďarského lidového tance, což nebyla zrovna správná atmoška pro rozjímání o lehce brutálním filmu. Řekl jsem si tedy, že se na to vykašlu a prostě půjdu domů a pořeším to v sobotu. Sotva jsem však udělal pár kroků, mojí pozornost upoutal světelný nápis hlásající hrdé "Hunia". Už nějakou dobu jsem se tam chtěl podívat a tak proč ne teď.

Sotva jsem otevřel dveře, hned jsem věděl, že jsem na správné adrese. Z podzemní putyky se ozývala živá rocková muzika. Když jsem seběhl schody, zarazilo mne, jak je ten malý prostor plný k prasknutí.

Objednal jsem si Šandi (půl piva, půl sprite - tedy až na to že ten neměli, tak jsem ho nechal nahradit zázvorovou limonádou). Tenhle recept mne naučil před týdnem kolega z Londýna (a komentoval to hláškou "You are such a gril!") a vštípil jsem si ho minulý víkend v Alpách, kde to pro změnu nazývají 'Rádler'.

Za chvilku se uvolnilo místo u jednoho stolu (mladá zřejmě středoškolská kapela totiž skončila svojí produkci) a já si začal do svého náčrtníčku zaznamenávat své dojmy a kreslit ne příliš povedenou kopii plakátu. Když jsem byl hotov, ještě se mi nechtělo domů. Kytaristé z kapely totiž začali hrát sólově. Jak jsem se tak pohupoval na hutne atmosféře, načrtl jsem si obrázek slečny sedící u baru. Už už jsem se chtěl zvednout a odejít, když tu náhle ke mně přišla jiná slečna a i když jsem ji nerozuměl ani slovo, došlo mi, že se ptá na to co to zapisuji nebo kreslím.

"Ále, jen si tu tak čmárám pro sebe." reagoval jsem anglicky. Slečna přešla do lehce lámané angličtiny. "Já se omlouvám, ale nedalo mi to abych se nezeptala. Evidentně jsi tu sám, a pořád sis něco zapisoval ... já když se trochu napiju, hned oslovuji ... " odmlčela se jak hledala vhodné slovo v angličtině.

"... strangers." doplnil jsem ji automaticky. Pořádně jsem si ji prohlédl - vysoká, na krátko ostříhané a vkusně nagelované vlasy, trendy tričko bez rukávů a obnošené džíny. Celkem hezká.

Dali jsme se do řeči. Odkud jsem?
"Én če vaďok" zazářil jsem svojí maďarštinou.
Co dělám v Budapešti? "Inu, pracuji tu."
Jak dlouho? "Něco přes půl roku, od října."
Kde bydlím? "Kousek odsud - asi tak 2 minuty."
Najednou se příval otázek zastavil a slečna na chvilku zauvažoval.
"Mohu mít hloupou otázku? Bydlíš sám?"
Neubránil jsem se a musel jsem se pousmát. "Ano, bydlím sám. Vyhovuje mi to."
"Kamarádky se mne vždy ptají, jak to mohu já sama vydržet. Pár let zpět, to jsem bydlela se spolubydlou, jsem se takhle vracela nad ránem domu a spolubydla stála v předsíni a začala se vyptávat co je to zase za novou známost. Mohu mít další hloupou otázku? Kolik je ti let?"
Odpověděl jsem po pravdě: "29, chceš vidět občanku?"
"Není potřeba. Věřím ti. Vypadáš ale starší."
"To dělají asi ty šedivé vlasy. To se mi stalo zhruba okolo diplomky. Můj nejlepší kamarád když mne potom viděl se mne vážně ptal jestli je to nabarvené uměle. Že prý v USA jsou reportéři, kteří si skráně barví na šedivo, aby vypadali důvěryhodněji."
"Vypadá to děsně moderně. A kolik myslíš, že je mě?" bez přípravy vypálila ona.

"Tak to je hodně těžká otázka - v odhadu věku jsem byl vždy špatný." připravoval jsem si půdu pro milosrdnou lež. Po pravdě vypadala tak něco těsně pod třicet. Když se usmála, naskočili ji vrásky kolem očí a koutů úst.

"Řekl bych, že tak zhruba končíš vysokou." zalicitoval jsem.
Slečna napnutá jako struna "To je pravda. To tedy znamená kolik?"

Tak to jsem opravdu nečekal. Rychle jsem zvažoval nejlepší odpovědi na podobnou otázku: "No ... v Čechách - a předpokládám, že tady je to podobné - se vejška dodělá většinou někdy v pět a dvaceti."

"Hmm" v očích se zablesklo a na tváři se objevil výraz říkající něco ve smyslu "ty lháři prolhaný".

"Já nemám tajnosti - ve skutečnosti je mi stejně jako tobě. Dvacet devět."

Ještě měla několik podobných "hloupých" otázek. V paměti mi uvízla především ta, kdy se delikátně zeptala, jestli jsem gay. "Ne, to opravdu nejsem. Byl jsem ale dosti dlouho single, až si kolegové v bývalé práci začali myslet to samé."

Co jsem nedodal je, že to bylo právě v té době, kdy jsem se naučil nedávat na sobě v nejmenším znát co si myslím a automaticky zamknul všechny "balící" techniky do trezoru. Evidentně je ona zvyklá na podstatně čitelnější odezvu od muže, když už se s ním dá do hovoru.

Noc příjemně plynula v rozhovoru, byl jsem fascinován tím, jak je tento rituál dnes už skoro všude stejný. Na přetřes přišla oblíbená muzika (to co hraje se prý nejmenuje folk, ale v maďarsku tomu říkají "alternativa"), povolání (ve středu nastupuje do nového zaměstnání - předtím pracovala v call centru, ale prý potřebuje nějakou kreativní činnost) a nakonec i zájmy (naučila se ode mne nové anglické slovíčko - hiking).

Také jsme se vrátili k mému zápisníku. Strčil jsem ji ho do ruky: "Klidně se podívej. Textu stejně neporozumíš a obrázky nejsou tajné."

Začala si prohlížet obrázky a zastavila se u jednoho obzvlášť povedeného.

"To je můj ukrajinský kolega Dikobraz. Tehdy se čerstvě zamiloval..."
"Tohle je holka do které se zamiloval?"
"Ne, to je přítelkyně jiného kolegy které to líčil. Jak najednou plave v růžové mlze, jak se svět změnil. A ona na to: Ohh, to je tak romantickééé!"

Když už bylo okolo čtvrté ráno, bylo nám majitelem nenápadně naznačeno, že bychom měli vypadnout (prý se s ním ona zná - jmenuje se Akoš). Když jsme ze sklepa vyšli zase na ulici, ukázalo se, že je už světlo. Tak kam dál?

"Kousek od Inštantu je B-City - nonstop kam jsme vždy v takové situaci zašli." Vydali jsme se tedy tam.  Prázdný podnik, dvě znuděné barmanky a interiér laděný do červena chtěl asi připomínat dining restaurace z USA. Slečna s nagelovanými vlasy si vyměnila několik vět s obsluhou a pak se otočila ke mě.

Zůstala na mne koukat s otevřenou pustou, když jsem ji řekl "Takže zavírají za 15 minut, že?". Číslovky mi jdou.

Potom jsme zkusili jiný podnik opředený legendami - "Piaf". Ostatně je hned za rohem. Když se ale otevřeli dveře (po kontrole pres malé okénko), moje společnice řekla cosi odmítavého té paní co pouští dovnitř a táhla mne pryč.

Snažil jsem se ji vysvětlit, že to není žádný bordel nebo strip klub - dole mají dokonce malou diskotéku. Řekla mi, že jeden pohled dovnitř stačil, aby si udělala obrázek. Prý to je gay klub! Pravda, všude tam byli samí chlapy, ale třeba by to dole bylo lepší...

Buď jak buď vydali jsme se na Deák Ferenc tér do Kamry. Takový nonstopáč s nevkusným neonem a nepříjemnou barmankou jejíž obličej připomínal zmuchlaný papír. Vlastně se jí ani nedivím - já bych asi k lidem po noční šichtě příjemný taky nebyl. Zkusil jsem si představit jaký asi vede život, ale hned jsem toho radši nechal. Poprosil jsem maďarsky o früccs (vinný střik) pro slečnu a o další šandi pro mne.

"Myslel jsem, že mi ukousne hlavu."
"Ale jo, ustál jsi to celkem s chladnou hlavou..." uklidňovala mne slečna po tom co jsem se protáhl kolem třech ztroskotanců, kteří občas vrhali zálibné pohledy směrem k nám. Byl jsem si jistý, že to nebylo mnou.

Když se barmanka na jednoho z hostů z plna hrdla rozkřičela musel jsem dodat: "Beru zpět. Byla na mne celkem milá..."

Příliš dlouho jsme to tam nevydrželi. Trousili se tam totiž lehce ožralé existence z celé Budapeště. Když jsme Kamru opouštěli, sluníčko už začínalo hřád nad hradbou domů. Nejprve jsme zašli do obchodu a koupili žvýkačky. Její nápad. Možná jsem namyšlený, ale měl jsem neodvratný pocit, že se asi bude chtít líbat. Spolu se žvýkačkami jsme koupili i kolu. Platil jsem samozřejmě já, ostatně jako celý večer. Nějak mi to tak příjde správné a ona se nebránila. Tentokrát to jen komentovala laxním: "Buď jsi ze staré školy a nebo velmi bohatý."

"Z které možnosti mne usvědčují mé šedivé skráně..." předvedl jsem parodii zamyšleného pohledu. Když jsme došli k Dunaji zeptala se: "Vyber si - který most?"

Podíval jsem se doleva kde se vypínala maďarská napodobenina Golden Gate. Vpravo pak majestátní Chain Bridge. Ukázal jsem na něj a dodal: "Chain Bridge - jednak tam bude tepleji a já trochu mrznu a jednak je to od tamtud blíž ke mne domů."

Nemohl jsem si nevšimnout jejího letmého úsměvu. Že by vážně chtěla dnes skončit u mne? Pravda, nebylo by to daleko. Ale vážně něco takového chci já?

"Že vy chlapy kolem třicítky si musíte pořád na něco stěžovat."

"No není ten náš Dunaj krásný?"
"A co konkrétně je na něm krásné? Turistické parníky? Vždyť pro ně není vidět pomalu ani ta voda." Přiznávám, asi začínám být trochu podrážděný.

Když jsme přišli do prostřed mostu, najednou vyskočila a sedla si na železnou konstrukci asi 2m vysoko, oddělující chodník a vozovku. Najednou mi vše připadalo jasné - romantický výhled na hrad a mosty Budapeště, my sedíme vedle sebe na železné konstrukci... prostě chce asi romantickou líbačku a pak i něco méně romantického, zato o to více uspokojivého. Hmm.

Sedl jsem si vedle ní, ale v dostatečné vzdálenosti aby si to nemohla vyložit nějak špatně. Uvažoval jsem jak z té šlamastyky ven. Nabídla mi plastovou půllitrovku s černou tekutinou. Tekutý asfalt, napadlo mne. Trochu jsem si loknul a podal ji plastovou lahev zpátky. "Připomíná mi to jednu příhodu, když jsem byl na služebce v Belgii. Kolegové mne vzali do klubu na diskotéku a začali se nalívat tvrdým alkoholem. Já si koupil jednu kolu a pak mne odtamtud nemohli dostat. Tancoval jsem, jak to mam ve zvyku, naplno. Od té doby mi odmítali dávat slazené nápoje..."

"Takže teď začneš tancovat?"

Abych dodal svým slovům váhu vstal jsem na úzkém nosníku a kousek po něm poodešel, v hlavě přepnul muziku na rock'n'roll a začal tančit. Pode mnou jezdila auta, jediný špatný krok a zřejmě bych si v lepším případě zlomil nohu. Když bylo dost vykopávání po rockovém vzoru, vystřihl jsem ještě pár taktů twistu.

Napadlo mne ještě zkusit valčík, ale na té konstrukci to moc nefungovalo.

Smála se a pak dodala "tak to vážně nechci vidět co bys dělal kdybys vypil celou kolu." Pousmál jsem se a významně se zadíval na vrchol pilíře. Pak jsem tam ukázal a vážně řekl: "Jako dva ranní andělé bychom tančili tam nahoře."

Představil jsem si to. Trochu jako ve Filmu nebe nad Berlínem bychom tam seděli na hraně pilíře a celou Budapešť měli u nohou. Pak by začala hrát hudba a my bychom se začali vznášet po pilíři jako po parketě.

"Ty jsi vážně víc crazy než já!" vytrhla mne z té představy ona.

Ještě chvíli jsme tam seděli a pak vyrazili na Buda stranu mostu na zastávku jejího autobusu. Akorát nám ujel než jsme tam dorazili. Ta doba než přijel další se zdála být nekonečná.

"Víš, že tě trochu nenávidím?" řekla mi do očí s lehkým úsměvem. Vím, pomyslel jsem si.

"Vážně, proč? Ne vážně, docela by mne to zajímalo." Odpovědi jsem se nedočkal.

Teď se asi dostáváme do fáze kdy bych si měl vzít její telefon. Uvažoval jsem nakolik by to byla součást rituálu a jestli mohu tu část nějak přeskočit. Nakonec to nevydržela ona: "Tak chceš můj telefon nebo ne?"

Co se na tohle dá říct? Docela mi vyrazila dech. "Ale jo, diktuj. Ale v maďarštině." Aspoň si procvičím číslovky.

Když se objevil autobus, obejmula mne a líbla na líc. Nespokojeně zamručela "Silněji!".

V sobotu jsem to probral s Kapitánem Protosem v Simple nad šíšou a mrkví. Mezi psaním dalšího textu pro naší úžasnou skupinu (už máme i profil na myspace)  mi radil, že bych ji neměl trápit tím, že ji nezavolám, ale rovnou ji nalít čitého vína. Trochu jako utratit nemocného psa.

Asi jsem prostě slaboch ze staré školy. Myslím, že jí asi nezavolám...

1 komentář:

  1. Tak som teda nepochopil, co ti na nej vadilo. Inak dokonaly a krasny (gycovy :-) pribeh a pekne napisany. Mas talent!

    OdpovědětVymazat