2011/11/06

Holubí letka

To, že mne Dan navštíví jsem věděl už dlouho. To, že si sebou přiveze nějakou slečnu také dopředu avizoval. Ale to, že ve stejné době má být v Budapešti i Žižkin se mi úplně vykouřilo z hlavy.

Původní plán byl, že nechám dvě hrdličky v klidu u sebe v bytě a ve středu nebo nejpozději ve čtvrtek vyrazím směr Ostrava, kde jsem měl v plánu překonat obludných 5 tisíc m převýšení na Beskydské sedmičce. Přemluvila mne do toho Vysmátá - že prý jsem ji inspiroval tím, jak jsem zdolal Kinzsi 100 km (taková maďarské Praha-Prčice). Chvíli jsem o tom přemýšlel (hlavně o tom, že jsem tu stovku přeci nakonec dal jen a jen kvůli tomu, abych to nemusel jít za rok znovu), ale nakonec jsem si vzpomněl na výborný lehce extrémní orienťák Noční můry který jsem s ní absolvoval (není nad to si vyřvat hlasivky při přezpívání celého zpěvníku po osmnácti hodinách pochodu) a rozhodl se, že to může být další meta o kterou se pokusit.

Jenže týden dopředu mi Vysmátá napsala, že si nějak podlomila zdraví jak jsme na Miškovic svatbě po 3h spánku lezli (a zpívali) na Malý a Velký Rozsuťec. Nebo možná to bylo z toho, že když jsme se z něho vrátili tak jsem nepřestali zpívat a vydrželo nám to až do čtyř ráno.

V úterý večer (po večeři s jakýmsi hlavounem z New Yorku v jarmulce) jsem zaběhl domů převléct se a vyrazil na zastávku Studenta na Nepliget, kam jsem to stihl tak akorát. Vždy mne dostane jak se Češi nevěřícně rozhlíží kolem když prvně dorazí do Budapeště autobusem. Autobusák je uprostřed gheta - jedna z nejhorších čtvrtí v Budapešti. Žižkin si hned všiml, že vedle zastávky ve stánku prodávají napalm. Tedy ne ten vojenský, hořlavý, ale nějaké jídlo nebo pití podobného jména. Hned se hrnul si ho koupit, ale nakonec ho odradili okolo stojící a nevraživě se tvářící bezďáci.

Já jsem se zatím pokoušel nějak poradit bezradné mladé dvojici čechů nějaký hostel. Vzhledem k tomu, že znám jen jeden, bylo rozhodování který jim doporučit celkem jednoduché.

Pak už jsme se vydali vstříc zážitku povozit se neupravenou ruskou soupravou metra. "Heh, to je dobrý - tady mají místo televizí zrcadla." poznamenala pohotově DPrincezna. "To je jako když američani po letech bádání vyzkoumali plnicí pero pro astronauty, které funguje i ve stavu beztíže a rusové odjakživa používají koh-i-norky."

Když pak souprava hlučně přirachotila, Žižkin dostal záchvat smíchu div se nezkácel do kolejiště. "Máte štěstí, tohle je ten novější model. Většina vlaků tu ještě má ta kulatá vypouklá světla!" dodal jsem sarkasticky.

Když jsme pak přijeli na moji stanici, neodolali jsme se Žižkinem a jezdící schody jsme si vyběhli. Akorát že on s několika kilovou krosnou.

"Tady většinou stávají trolejbusy značky Ikarus - pamatujete si je ještě?" Dan s DPrinceznou se tvářili jako že nepamatují. "Ty jezdívali po Praze před tím, než zavedli městské Karosy." Asi bych si měl dávat pozor na to poučování - obzvlášť když dělám hrubek víc než kde jaký pubeťák.

"Naxi, nevíš kde je v Budapešti hotel Gelert? Tam mám bydlet. Musím se tam dnes nahlásit."
"Tak to vím přesně, to jsou hlavně taky jedny z nejvyhlášenějších lázní."
"Kecáš! Je to od tebe daleko?"
"Úplně blízko to není, ale v Budapešti v podstatě není nic daleko. Obzvlášť ode mne ne." zazubil jsem se.

Doma jsme se moc neohřáli a okolo půlnoci pak vyrazili na první noční prohlídku městem. Vzali jsme to podél Dunaje, kolem parlamentu a pak po nábřeží s výhledem na hrad.

Když jsem u zeleného mostu ukázal přes Dunaj "A támhleto je tvůj hotel." Žižkin lehce zalapal po dechu.

Cestou přes most se vyjevila profesionální úchylka a on obdivoval konstrukci: "Ty krávo, tohle bych nejtovat teda nechtěl."

V hotelu se pak zaregistroval na recepci a všichni čtyři jsme suverénně vyrazili do jeho jednolůžkového pokoje. Ve výtahu pak prohlásil: "Recepční po mě chtěl kreditku, ale řekl jsem mu, že ji mám doma v Čechách a pak už po mě radši nic nechtěl."

Když výtah zastavil, šli jsme dlouhatánskou různě zahýbající chodbou, dveře kolem nás utíkaly jako by se nás bály - třeba to bylo tím, že jsme byli oblečeni docela vandrácky - až na úplný naprostý konec, kde by člověk čekal jen malou místnůstku na úklidové náčiní. Pokoj byl s romantickým výhledem na členitou střechu - kromě ní nic jiného vidět nebylo.

Zamířili jsme tedy zpět do města. Cíl byl jasný - Szimpla. Najíme se tam a trochu poklábosíme. Mí hosté už sice kapku reptali, že jsou hladoví jak vlci po dlouhé zimě (což se jim dalo jen těžko věřit za takové teplé letní noci), ale nakonec jsme úspěšně dorazili až k tomuto ruin baru kousek od Astorie. Před tím jsme ale koupili DPrincezně společně kytku. Co taky jiného udělat po půlnoci na ulici plné zavřených antikvariátů s maďarskými knihami, že?

Docela mne zarazilo jak hezky ulici kde je Szimpla od minule opravili. Když jsem tu byl naposledy, tak byla komplet rozkopaná a před Szimplou stál bagr na kterém byla přivázaná řetězy jízdní kola. Teď tu byly moderní stojany na kola a nové dláždění. Jen vyhazovači před tímhle vyhlášeným místem zůstali stejní.

Uvnitř jsem si dal svůj oblíbený obří burger a mí hosté se podělili o zapékané bagety. Po této první uvítací žranici jsme se přesunuli na vzduch do otevřeného nitrobloku a já objednal nějaké panáčky pálinky, aby mí hosté okusili jak chutná Maďarsko. Ukázalo se ale že až na Dana oba zbylí členové výpravy zrovna jako na potvoru abstinují. Žižkin si tedy pro chuť jednoho dal. Dál ale raději upíjel vodu nebohé květince.

Když jsem ráno vstával do práce, ostatní ještě tvrdě spali.

Zatímco já jsem v potu tváře dřel v továrně u stroje, oni zvládli navštívit základní turistické atrakce - velký trh, citadelu a snad i hrad. Oblékajíce se večer zpět do cyklistického, uvědomil jsem si, že vlastně nemám ani na jednoho telefoní číslo. Tedy kromě Dana. Ale ten to nebral. Byl už jsem doma, když mi zavolal Žižkin:
"Tak kde paříš? Naše loď právě přiráží ke břehu kousek od parlamentu."

Uvědomil jsem si, že se zmiňoval o nějakém rautu na lodi. Tak to jsem asi docela prošvihl. Alespoň jsem si měl kdy zabalit na tu Beskydskou sedmičku. Volal jsem z práce Vysmáté a moc se netvářila, ale prý mi dá definitivně vědět zítra ráno podle toho jak špatně to bude vypadat s jejím zdravím.

"Kde bych byl, doma jsem. V posteli. Přijďte a někam ještě vyrazíme."

Převlékl jsem se tedy zpět z trička, které jsem před časem prohlásil za pyžamo, do košile kterou jsem před časem koupil v sekáči, kde prodávají oblečení na váhu. Když už mi bylo čekání dlouhé, rozhodl jsem se, že jim půjdu naproti. Úplně samozřejmě jsem je potkal přímo před domovními dveřmi.

"Čoveče ten raut byl ale hukot. Přišli jsme tam, DPrincezna v ruce lístek a já povídám: 'Zapoměl jsem lístek v hotelu'" zadeklamoval Žižkin. "Hosteska se jen usmála a prej 'žádný problém, pane' a já jen na Dana - nestůj tam tak a poď! Jenže jak jsem šli po tom molu uviděl jsem že u vstupu na palubu stojí další páni ve fraku. Dostal jsem strach, že se začnou vyptávat co jsme měli za přednášky nebo tak něco. No a když jsme přišli až k nim, jeden z nich jen 'Šampaňské nebo vermut, pane?'"

"Nejhorší bylo, jak byli všichni okolo v oblecích a my jak šupáci s rozdrbanými batohy!" obrátila oči v sloup DPrincezna.

"V materiálech bylo, že společenský oblek není nutný, ale oni ti blbci organizátoři naplánovali odjezd 15 minut po skončení poslední přednášky, takže se nikdo nestihl převléct."

"Takže chápu to dobře, že hlad nemáte?"

"Ani omylem. Tolik jídla jako tam jsem už dlouho nesnědla. Dovedeš si představit dlouhatánský stůl plný zákusků?"

Hmm, dovedu. Ještě že jsem tam nebyl...

"Hele já jsem mrtvej - jdu do hajan." prohlásil Dan. Chvíli jsme ho přemlouvali, ale nakonec jsme seznali, že je to zbytečné a nechali jsme toho.

"Máte chuť na jazz?" nadhodil jsem. V Gödöru měla zrovna hrát nějaká začínající kapela. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že jsou zatraceně hodně začínající. Přesně ten jediný typ jazzu který naprosto nesnáším. Změť nesouvisejících tónu a hudebníci se jen předhánějí v tom kdo vytvoří horší kakofonii. Posadili jsme se nicméně venku a povídali jsme o všem možném. Z minulého večera jsem věděl, že nalévat jim alkohol nemá cenu a tak jsem se sám spokojil s limonádou.

Po nějaké hodince nás ale místo omrzelo a tak jsem navrhl, že bychom se mohli podívat na loď. Na A38. Tramvají jsme se dovezli ke Gelertu a zbytek došli. Na lodi však už koncert skončil. Přesto jsme se posadili na schody vedoucí do vody a začali rozebírat vztahy k dívkám (v případě mne a Žižkina) a chlapcům (v případě DPrincezny).

Zapípal mobil. "Nejhorší je, když slečna nepochopí včas, že z toho nic nebude." prohlásil Žižkin po tom co se nechal ozářit měkkým světlem svého telefonu.

Po chvíli ticha pokračoval: "V anglii jsem měl kolegu. Jeho nejlepší kamarád, šťastně ženatý muž, dobrodruh - zabil se při seskoku padákem. Prostě tragédie. Měli spolu firmu a ten kolega potřeboval vytáhnout nějaké podrobnosti o smlouvě z emailu svého mrtvého kamaráda. Nic složitého, heslo znal - jenže když ten email hledal, všiml si mailů od jejich společné mladičké kamarádky. Ne, nečetl je, jen mu v hlavě zůstal vyražený předmět: 'Miluji tě!'

Nejprve se na to snažil zapomenout, ale pak si uvědomil, že za čas si pro počítač příjde manželka kamaráda. Rozhodl se, že je potřeba s tím něco udělat. Zavolal té kamarádce a zeptal se jí jak to tedy je. Nejprve zapírala, tvrdila že o ničem neví. Tak jí ukázal ten počítač a poštu o kterou šlo. Prý nikdy v životě nezapomene na její výraz překvapení a zděšení než se rozplakala.

Všechnu jejich korespondenci pak důkladně a definitivně smazali a on to pokládal za vyřešené. Ne však ona. Najednou je spojovalo tajemství a ona si v něm našla nový objekt zájmu. Na jedné oslavě Silvestra se pak spolu opili a pak i vyspali. Od té doby prý nedá pokoj a nevynechá příležitost poslat mu nějaký vzkaz. Ona ho zbožňuje, on ji vidí jako pošpinění památky svého nejlepšího přítele."

"Někde jsem slyšel, že sdílení tajemství je velmi erotická věc." prolomil jsem ticho zamyšleně. Po tomhle příběhu se nám už moc mluvit nechtělo. Rozešli jsme se tedy spát.

Ve čtvrtek jsem tedy dotáhl těžkou tašku plnou outdoor vybavení do práce, kde jsem si přečetl email od Vysmáté, že nikam jezdit nemusím. Nemoc ji prý schvátila naplno a na B7 by místo mne uhnala leda tak zápal plic. Nu což - aspoň poběžím v neděli ten Budapešťský půl maraton.

S Danem a DPrinceznou jsme se domluvili, že se potkáme na zastávce u Zeleného mostu. Z práce jsem vyrazil tak nějak normálně - okolo sedmé. Když už jsem tam čekal asi čtvrt hodiny, přišla sms "Zazmatkovali jsme, čekáme o zastávku dál." Když jsem tam dorazil, našel jsem je oba shrbené na lavičce. Dan cosi datlil do mobilu a DPrincezna si četla.

"Máte hlad?"

"Možná bychom si mohli dát naše dnešní první jídlo od snídaně. Žižkin nás totiž ráno vzal na tříhodinovou snídani do hotelu a tak až do teď po hladu ani památky."

Z Kalvin tér to není daleko do Darshamu - mé oblíbené pizzérie v Budapešti. Mají tu jednu nazvanou Modenai - v podstatě kuře na paprice na pizze.

Z rozhovoru vyplynulo, že Dan byl celý den nějaký zaražený.

"Pořád chodí dva kroky za námi a skoro s námi nemluví." práskla na něj DPrincezna.

"Jak mám chodit před vámi, když hned dostanu nakládačku jakmile se vydám nějakým směrem." rozlobil se na oko Dan.

"My jsme stáli na nábřeží a špekulovali se Žižkinem nad mapou kudy nejlépe na hrad. Dan najednou vyrazil v pravo aniž by viděl mapu." vysvětlila Danovu narážku DPrincezna.

"No a dostal jsem vynadáno a po dalších deseti minutách jsme šli stejně v pravo." založil si vzdorovitě ruce na prsou Dan.

"Je asi z nás chudák nervózní - to víš, chodit po městě se dvěma fotografy co se pohybují nikoli rychlostí x km v hodině ale x snímků za minutu. To asi musí nudit každého." zafilozofovala sebekriticky DPrincezna.

"V tom to není."

"Tak v čem?"

"Ale v ničem."

"Tebe asi mrzí jak jsem včera v Szimple vykládal historku s Hačí ve vlaku na ZTP, že je to tak?" a hned jsem věděl, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku.

Snad za to mohla ty dvě silná belgická piva, která jsme už měli v sobě, ale Dan kupodivu šel s pravdou ven:
"Trochu mě to donutilo se nad sebou zamyslet."

"Ale notak, já myslel, že už jsi tu storku slyšel vyprávět několikrát a nikdy ti titul 'největší drbna TP' nevadila! Chápeš, že je to silně nadnesené označení, Dane? Každý přeci ví, že největší drbna na TP jsem já." poklepal jsem se na prsa. "Přinejmenším od té dvaceti čtyř hodinové hry, kde jsem udržoval náladu v týmu právě drbáním. Pokud se dobře pamatuju, tak jsme zdrbli skoro každého."

"Dovedu si představit, že se nikdo nechtěl opozdit, aby o něco nepřišel..." rozesmála se DPrincezna.

"Ono to fungovalo hlavně potom, co si Proteo odskočil a než nás dohnal, tak jsme zdrbli jeho. Pak už se nikdo z týmu neopozdil."

Pozoroval jsem Dana, jestli na něj moje chlácholení mělo nějaký vliv.

"Když já jsme hrozně otevřený člověk a povím na sebe všechno. A to funguje na ostatní tak, že mi také poví svá malá tajemství. A další důsledek mé otevřenosti je, že se znám se spoustou lidí. Ale odteď se ode mne nikdo nic nedozví. Nasaju, ale nepustím."

Pípla sms a DPrincezna nám hned začala vesele sdělovat: "Píše Žižkin: půl desáté a konečně nám přinesli předkrm. Víno ale dolévají briskně celou dobu - už od sedmi. Dnes se mnou nepočítejte, jestli to tak půjde dál, tak tahle konferenční večeře nedopadne dobře."

Když jsme pak mířili okolo půlnoci domů, DPrincezna nám oznámila, že jsou domluvení se Žižkinem, že půjdou ráno v 5 fotit za východu slunce a pak prý mají v plánu lázně v Gelertu. Dan tam byl už dnes ráno a teď je řada na DPrincezně, aby využila vstup zdarma díky županu Žižkinova kolegy. Jen ho prý musí vrátit do osmi, takže pak zase půjdeme na snídani.

"Vadilo by kdybych se k vám přidal?"

"Ne, vůbec ne - akorát nevím jestli Žižkin sežene další župan."

"Nevadí, vstup si můžu zaplatit. V Gelertu jsem ale ještě v lázních nebyl a docela by mne zajímal rozdíl oproti ostatním lázním v Budapešti."

Ráno v půl páté bylo vstávání drsné. Samozřejmě na rande u Bílého Golden Gate (tak nazývám dálniční Alžbětin most) jsme přišli o čtvrt hodiny pozdě. Nijak to ale nevadilo, protože nám mezi tím dorazila sms: "Autobusák neotevírá dveře. Dojel jsem až na konečnou. Budu mít zpoždění."

Nakonec jsme se tam potkali tak akorát. Při samotném focení ze stativu byl největší kumšt vystihnout okamžik kdy na most nejel zádný autobus. Když totiž najížděl, slušně to celou konstrukcí zavibrovalo.

V šest jsme zabalili fotografické serepetičky a vydali se směr lázně. Před hotelem jsme si řekli pa a domluvili se, že se setkáme před turnikety. Dal jsem Žižkinovi batoh s foťákem, přeci jen mne kolega předevčírem varoval, že v kabinkách bych neměl nechávat nic cenného - krade se tam.

Když zmizeli v hotelu uvědomil jsem si, že v batohu zůstali mé plavky. Bohužel i mobil. Chvíli jsem uvažoval co teď, ale nakonec jsem se vydal k vchodu pro veřejnost. Čekal jsem tam docela dlouho. Starší paní v pokladně se vybavovala s koleginí a úspěšně mne ignorovala. Asi nepředpokládala, že bych se mohl pokoušet o vstup, když nemám žádné zavazadlo kde bych mohl mít plavky a ručník. Nakonec jsem se přeci jen domohl svého čtyřtisícového vstupu a když se dva župaňáči objevili, poslal jsem Žižkina zpět na pokoj, abych nemusel plavat na Adama.

Pro začátek jsme se hezky naložili do třiceti stupňového bazénku. Není nad to v raním oparu ležet v horké vodě a nechat se laskat proudem prýštícím ze stěny bazénu. Proti nám se vyvalovala skupinka typických břichatých maďarských dědulů. Nás ale víc zaujala finská sauna s obrovským vědrem s žebříkem vedle ní.

Žižkin se odhodlal vyzkoušet jaká je ve vědru voda. Vylezl z bazénku, nakoukl do vědra, zazubil se a už si to tam sešplhával. Za neuvěřitelného xichtění, jaké snad dokáže jen on se tam nakonec celý ztratil. Něco na tom výjevu ale nehrálo. Pak nám to s DPrinceznou došlo: v tom vědru žádná voda nebyla!

"Vidíte to nádherné světlo na těch domech támhle?" všiml jsem si.

"Magické ranní světlo."

Po nějaké době se břicháči odporoučeli a tak jsme měli celý bazének pro sebe. Bez ohlášení se ozvalo divné škrčení a škvíření.

"Co to bylo?" polekal se Žižkin.

"Neřeš, tomu bys stejně nerozuměl. To je maďarsky." zkonstatovala DPrincezna. Vybuchli jsme v záchvatu smích div jsme se neutopili.

Vnitřní bazének kde se plave v kruhu jsme si moc neoblíbili, zato v tom mělčím venku, s umělými vlnami, jsme se vyblbli dosti. Chvílemi jsem měl pocit, že dokonce vlny vypínají, když jsme blbli moc a plavali jsme nechajíc se unášet těmi většími vlnami. K serfování nám chyběli už jen ta prkna.

Nakonec jsme se ale vrátili lebedit si v bazénku s teplou vodou. Po chvíli přišel takový starší prošedivělý, ale jinak samá kost a kůže, pán.

"Tak jak se ti dnes vstávalo, Vláďo?" pronesl přátelsky a kupodivu česky Žižkin.

"Snadné to nebylo, ale co by to bylo za den bez ranní rozcvičky. Už jste po snídani?"

"Tu máme v plánu tak asi za půl hodinky."

"Ta včerejší večeře byla ale vražedná."

"Co ty si to pil? Bílé nebo červené?"

"Bílé, červené, růžové, pak zase bílé a zase růžové ... a pak přinesli předkrm. Někdy okolo té doby jsem vstal a poznal jsem, že bych asi měl na chvíli přestat."

"Když pak prošedivělý pán odešel do sauny, Žižkin nás zasvětil: "To byl můj školitel. Naprostý šílenec. Tou rozcvičkou myslel hodinku běhání. V šedesáti pěti je pořád aktivní v orientačních bězích. Na to, že ho před nedávnem pustili z JIPky..."

Když uhodila osmá hodina, vyvalili jsme se z bazénu a skoro včas vrátili jeden půjčený župan. Další bod programu: hotelová snídaně.

"Prostě se ničeho neboj a jen řekneš 'Morning'. Včera nás nikdo nekontroloval, tak bych se divil kdyby to přes noc zavedli."

Jak jsem byl instruován, tak jsme také udělali. Suveréně jsme seběhli po schodech dolů a jak jsme se česky o čemsi bavili, jen sme oba poslali ono 'Morning' ke slečeně u dveří. Chudák ani nestihla otevřít pusu. DPrincezna zůstala v pokoji a že brzo příjde.

Jak jsme byli uvnitř, tak začalo to pravé obžerství, neboli Taxidermie. Hezky zkusit od každého z  teplé kuchyně něco - volské voko, míchaná vajíčka, slanina, fazole, párečky atd. K tomu nějaké dobré čerstvé pečivo a ovocný džus.

Když jsme s tím byli hotovi, nastal čas pro zákusek.

Když jsem si donesl talíř plný sladkého pečiva, pasoval mne Žižkin na Dezertového Krále. Kdo by ale odolal těm křehoučkým kroasánům. Obzvlášť dobré to bylo k míchanému ovocnému kompotu.

"Kde ta holka je?" začalo nám být divné když jsme si šli pro třetí nášup.

"Hele všiml sis, že teď už kontrolují čísla pokojů u vstupu?"

A skutečně, zrovna přišla banda švédských fotbalových fanoušků a každý znich musel vylovit někde klíč a ukázat číslo pokoje.

"Jaktože nás nekontrolovali?"

DPrincezna nakonec dorazila. Ona klíč měla. Prý docela dlouho zvažovala jestli to risknout, protože nevěděla, jestli jsme náhodou to číslo pokoje už nenahlásili. Nakonec ale zvítězil hlad a vyšlo to.

Když jsme byli s jídlem hotoví a ani jeden z nás ho už nemohl ani vidět, po několika marných pokusech se mi podařilo vstát a pozvolna jsme se dostali až do hotelového pokoje.

Dalším bodem programu bylo Žižkinovo balení, protože nejpozději v poledne se musel odhlásit. Prohlásil jsem, že si trošičku odpočinu a svalil se do jediné postele v pokoji.

Zbytek přítomné holubí letky (mimochodem Dan se zřejmě ještě neprobudil, protože sms nepsal) si ze mě chvíli dělal legraci, ale nakonec také odpočívali, tentokrát na zemi.

Když jsem se probudil, oba spali na podleze poskládaní do T, jak jen to malý prostor dovoloval. Paradoxní, že i když mám v Budapešti byt, skončím v pátek dopoledne jak spím v hotelu Gelert.

Prý ale při odhlášení na recepci neřekli ani slovo. Prostě nám to všechno suveréně prošlo. Žižkina napadlo, že by se mohl začít všude nechat fotit s hotelovou koupací čepicí. Hned před hotelem to u pramenu realizoval. Vlastně jsme se nechali vyfotit s čepicí všichni a to hned na stereogram.

Od Gellertu jsme přešli most a zašli se podívat do tržnice - Žižkin tam ještě nebyl. Začal hned obdivovat vnitřní konstrukci.

"Tady kdyby vypukl požár, tak to celé spadne během pár minut!" prohlásil. "Takovéhle kovové konstrukce jak se zahřejí na určitou teplotu, tak skokově ztratí skoro všechnu pevnost." Inu deformace povoláním.

Koupili jsme nezbytné papričky jako suvenýr, podívali jsme se ještě nahoru. Padlo nám do oka růžové tričko s anglickým nápisem 'Začínám se učit maďarsky' a vyobrazenými domácími zvířátky. Nejvtipnější byla pak želva, která evidentně dělá v maďarštině '---'.

Jak jsme si tak šprechtili česky, přitočila se k nám jedna taková lehce nóbl slečinka a přátelsky nám začala radit v češtině: "Tady to tričko nekupujte. V centru ho seženete o polovinu levněji. Já už jsem tu přes týden, takže už to trochu znám. Jak dlouho jste tu vy?"

Podívali jsme se na sebe se Žižkinem a on nejistě začal: "My tu jsme zatím jen od úterý ..."

"... a já tu bydlím už skoro rok." ale kde mají levná turistická trička zatím nevím se mi chtělo dodat.

"Aha, promiňte." omluvila se neznámo proč ona a zmizela jako pára nad hrncem.

Na pátek jsem měl kvůli B7 stejně napsanou dovolenou, tak jsme si řekli, že bychom mohli zajít do budovy parlamentu. Zní to divně, ale i když je vstup zdarma, mám to z bytu doslova za rohem, za celý rok co žiji v Budapešti jsem tam ještě nebyl.

Při prohlídce jsem si uvědomil jak moc nacionalističní - nebo možná jen vlastenečtí - maďaři jsou. Nebo aspoň byli před sto lety. Na této monumentální stavbě pracovali jen maďaři. Až na pár sloupů (dar švédského krále) nebyly záměrně použity žádné materiály dovezené ze zahraničí i když to v některých případech vyšlo podstatně dráž. Měli jsme štěstí na střídání stráží u pravých tisíciletých korunovačních klenotů. Celou dobu nás doprovázela sveřepě se tvářící ochranka. Obzvlášť sveřepě se chlápek tvářil když si Žižkin nasadil koupací čepici a nechal se s ní vyfotit. Zaftipkovali jsme jak by se asi chlápek tvářil, kdybychom v parlamentu vytvořili virtuální cache s úkolem vyfotit se v koupací čepici...

Protože nám už od snídaně krapet vytrávilo (a Dan navíc nesnídal) pozval jsem holubí letku na pravý maďarský fástfůd. Hned vedle Operety je takové bistro kde si ukážete který, že guláš to chcete a s jakou přílohou (knedlík budete ale hledat marně), z chlaďáku vyndáte jahodovou polévku a palačintu ve vanilkové omáčce, do papírového kelímku natočíte ovocný mošt a bezva obědovečeře je na světě.

Zbytek dne jsme pak strávili procházkou po Váci utca, kde jsme koupili 2 fajnová trička - kromě růžového se zvířátkama i jedno rudé pro Žižkina. Byl na něm Lenin s čírem. Ten (Žižkin, ne Lenin) také zvažoval, že by si koupil helmu s čírem - že prý na koně - ale nakonec to nějak nedopadlo.

Poslechli a vyfotili jsme se na koncertu na náměstí nějaké maďarské swingové kapely a když jsme pak už za tmy dorazili ke mě domů, Žižkin prohlásil, že už nikam nejde a úspěšně vytuhnul. My zbylí jsme to vzali do Cökspönu - takového malého, ale moc příjemného klubíku na Borraroš tér.

V sobotu jsem se rozhodl trochu si přispat. DPrincezna s Žižkinem vyrazili zase ve čtyři ráno fotit a pak se podívat na rybářskou baštu. Odpoledne jsme měli jasný program: Rudáš fürdö neboli staré turecké lázně z šestnáctého století. Jsou hned vedle Bílého Golden Gate. Jejich zvláštnost je, že v určité denní době svítí slunce přes kopuli ve které jsou různě barevná skla a vytváří to nádherný efekt různě se křížících paprsků nad prostředním hlavním bazénkem.

Tentokrát jsme nepohrdli ani saunou a dokonce ani párou. Když jsme se hezky vysaunovali, já a Dan jsme jeli napřed do městského parku zaregistrovat se na zítřejší maraton. Vystoupili jsme na náměstí Hrdinů a čekali, že hned budeme vědět kam se vydat. Přeci jen mezinárodní akce pro šest tisíc běžců bude mít asi nějakou navigaci. Jenže kde nic tu nic. Dan vyhrabal papír na který si poznamenal, že registrace budou probíhat ve stanu za Pétrófi hall. Jenže co to je? Zkusili jsme se zeptat pingla v jedné zahradní restauraci u Séčéní. Nevěděl. Ani o maratonu ani o Petrófi.

Nakonec jsme s trochou štěstí narazili na louku plnou stanů a nakonec jsme se zaregistrovali doslova 5 minut před uzavřením.

Spicha jsme si dali na Oktogontu a tentokrát jsem je vzal do mé oblíbené restauraci Menza, jen co by kamenem dohodil. Porce sice nikterak ohromné, ale zato vždy skutečný gastronimický zážitek.

Potom však následovalo to pravé hodování. Čokoládové hodování. Dvakrát zahnete z Menzi a narazíte na podnik nazvaný Noire. Servírují tu domácí čokoládu na všechny možné i nemožné způsoby. Takové čokoládové fondu a nebo čokoládový shake s nějakou famózní příchutí - prostě labůžo. Žižkin si ty shaky dal dokonce 2. Netušil totiž co nás ještě večer čeká.

Lunapark! Asi v deset jsme se o5 vrátili do městského parku a zaplatili vstup. Už z dálky nás vítal sborový křik nebohých návštěvníků. Podle průvodce tu měla být historická, ještě celá dřevěná horská dráha. Tu jsme neviděli. Místo toho jsme šli na různé atrakce, kde se s vámi vše točí a třese. Dal jsem si tři takové a udělalo se mi docela šoufl. Evidentně jsem nebyl sám. Jediná DPrincezna byla v pohodě a zkoušela jednu atrakci za druhou. Jednu horší než druhou. Žižkin nám oznámil, že musí na záchod. Ten večer se velmi důvěrně seznámil se záchodovou mísou. Třikrát.

Dan to nesl statečně. Po jedné jízdě u tyranosura už to taky nevydržel.

"Ne, to já ne - to já si jen tak trochu odplivl."

Obecně ty atrakce nevzbuzovali moc důvěru. Asi tak jako, že když je v devadesátých letech vyřadili z provozu v Německu, tak je prodali do Budapeště. Možná, že to byla součást toho proč se dělalo špatně mě. Přeci jen když někde visíte padesát metrů nad zemí hlavou dolů, nebo při tom ještě navíc rotujete ve vysoké rychlosti, chcete vědět, že se s vámi nic neutrhne.

Obzvlášť jsem si to uvědomil, když jsem se nechal ukecat na poslední 2 jízdy a šel s ostatními na atrakci nazvanou příhodně 'Létající Cirkus'. Rotuje to v několika osách a nechá vás to také párkrát dosti vysoko viset hlavou dolů.

Když jsme šli naposledy náhodou jsme přišli do uličky sedaček, kde každá druhá měla na sobě rukou napsanou cedulku "Nem jól!" tedy "Není v pořádku". Posadili jsme se do jiné uličky a nechali se porotovat. Tak statečný abych to absolvoval s otevřenýma očima přeci jen nejsem. Místo toho jsem si představoval, že jsem astronaut sedící v raketoplánu a ten provádí různé zajímavé kousky na oběžné dráze. Fungovalo to jen do té doby, než jsem si vybavil nebohou Columbie.

Když se konečně vše zastavilo, chomouty držící návštěvníky v sedačkách se otevřeli ... až na ten můj. V tu chvíli mi vážně nebylo dobře. Kdyby si mě nikdo nevšim, je možné že bych nedobrovolně absolvoval další jízdu. Navíc to ale znamenalo, že něco přeci jen nebylo úplně ok s mojí sedačkou.

Lunapark zavíral v půl druhé ráno. Na to, že zítra v 10 startuje ten maraton docela nářez. Chtělo by to nějaký dopravní prostředek. Jenže noční bus nám o pár minut ujel a o metru si můžete v Budapešti v noci leda tak zdát.

Když jsme přecházeli ulici směrem na Andráši út, za rohem se vyhoupla růžová limuzína a z okna nám mávaly napůl opilé slečny. Zamávali jsme jim zpět a co myslíte - limuzína zastavila. Ale ne, nebyly to prostitutky. Jen britské středoškolačky, které si užívají konec prázdnin. Jak že to vím? Inu, řekněme, že jsme tu dálku domů nešlapali po svých.

V neděli jsme vstali tak abychom přišli na start maratonu tak akorát. A skutečně - do pelotonu (tedy spíše na jeho konec) jsme se zařadili přesně 5 minut před oficiálním startem.

"Já se tě budu držet abych moc nepřepálil začátek a po nějakých pěti kilácích do toho vždy trochu fouknu." sdělil mi Dan s nevinností dítěte. Ale proč ne. Přeci jen nemám žádné zkušenosti z podobného podniku a on už běžel nejen několk půl maratónů, ale i jeden celý maraton.

Koneč závod odstartoval. Ale dav se do pohybu nedal. Až tak po pěti minutách jsme krokem začali postupovat vpřed a až na startovní čáře jsme se teprve mohli jakž takž rozeběhnout. Do uší jsem si pouštěl příběh našeho Národního divadla zpracovaného v Toulkách českou minulostí. Obzvlášť zajímavé mi to přišlo když jsme běželi kolem velmi podobné budovy - budapšťské Opery.

Na Deák Ferenc měla být první občerstvovačka. Na přechodu pro chodce tam stáli 2 slečny a nabírali do petky vodu a polévali jí závodníky. Zaslechl jsem Danovo lamentování: "Ty brďo, tohle má být občerstvovačka? No to si snad dělají srandu! Hold dálný východ..."

Na jistotě mi to tedy rozhodně nepřidalo. Někde tam se zezadu přiřítil Jánošít - tedy chlap v tradičním maďarském kroji.

"Dane, co kdybychom se ho drželi a na mostě až nás budou DPrincezna se Žižkinem fotit, tak tam budem všichni tři?"

"Dobrý nápad..." Museli jsme do toho kapku fouknout, jak říká Dan, ale měl jsem z toho dobrý pocit když jsem běžel těsně za ním a viděl jsem jak si nás fotografové všimli a žhaví své přístroje. Jak jsem ale později zjistil, tak si všimli jen Dana - o mě ani o jánošíkovi neměli ani tucha. DPrincezna mne na jednom snímku zachytila vyloženě náhodou.

Za Řetězovým mostem měla být druhá občerstvovačka. Tam se mi někde Dan stratil v davu. Jenže když jsme tam přiběhli, bylo tu jen spousta kelímků poházených po zemi a prázdné stoly a ještě prázdnější džbery na vodu. Slunce pálilo jako divé. "A do hajzlu, do čeho jsem se to zas nechal navézt?"

Začal jsem smolit krátkou sms: "Vodu!" Jenže zkuste si to v běhu u prostřed davu na mobilu kterému moc nefungují klávesy, protože jednou kompletně promokl během akce zvané Pes Putidus.

Nejdřív se mi tu zpávu podařilo poslat někomu do Prahy než jsem se trefil na správný kontakt v telefonu. Naštěstí i když se našim dvěma fandům nepodařilo vodu sehnat, další občerstvovačky už byly jak to má být a extra vodu jsem nepotřeboval.

Další překvapení přišlo za parlamentem pod Margaret hít - přesně tu část pod kterou jsme běželi zrovna čerstvě natřeli. Přišlo mi to skoro jako kdyby nás někdo chtěl zfetovat ředidlem. Naopak příjemné překvapení byl malý, asi sedmiletý chlapec stojící u Bajzy-Želinský út, který hrál pro běžce na dudy.

Celkem mne překvapilo, že jsem nepociťoval ani únavu ani bolest. Jen ke konci na 19km jsme najednou na delší dobu vběhli z rozpálených ulic do stínu a jak jsem měl politá záda studenou vodou, tak mě začala lehce dávat na jevo, že s pohybem mám útrum. Naštěstí jak se vyběhlo zase na Slunce, hned to přestalo.

Po doběhu jsem začal hledat nejprve Žižkina a pak společně Dana. Nakonec jsme to vzdali a usoudili, že na nás čeká doma. A nemýlili jsme se.

IMHO po takovém víkendu doběhnout v čase 2:07:57 neí vůbec špatné.

2011/07/05

A jako dva andělé jsme tančili na vrchu Chain Bridge

Pátek. Jakýpak úžasný víkend mne zase čeká. Ještě ráno jsem myslel, že pojedu za Žižkinem do Mnichova nočním vlakem a přes víkend zdoláme nejvyšší horu Německa. Dokonce jsem si ještě před odchodem do práce zabalil batoh a napěchoval do něj svojí sbírku zbytečností (a pár nezbytností) na hory.

Jenže neměl jsem ještě koupený lístek. Když jsme se ve středu v noci dohodli, že za ním přijedu, nedokázal jsem najít na stránce místních železnic kterým tlačítkem se vybraná jízda v lehátkovém voze zaplatí. Zkuste si to v maďarštině. Druhý den v práci když se mi to konečně povedlo za pomoci maďarských kolegů zjistit zase už lehátka nebyla. Prostě došla. Při představě, že bych strávil noc na sedadle vlaku ve druhé třídě a pak celý den chodil po horách se mi dělalo lehce nevolno. Rozhodl jsem se, že v pátek přes den zajdu na Keleti pájaudvar (východní nádraží) a přeptám se na pokladně, jestli bych přeci jen nemohl koupit lístek do lehátkového vozu tam.

Pak jsem ale při snídani otevřel laptop a zkontroloval maily. A ejhle, Žižkin píše, že mu odřekla chata kterou měli zarezervovanou a že by to tedy byl jen jednodenní výlet. Dát 3500,- Kč za jednodenní výlet se mi zrovna nechtělo a tak bylo rozhodnuto - udělám si zase po dlouhé době klidný intelektuálský víkend v Budapešti. Navštívím nějakou tu výstavu, možná koncert a zajdu na film.

Nejdřív jsem ale zamířil zaplavat si a jak bylo mým dobrým zvykem po plavání jsem přešel do vedlejšího nákupáku, vyloženě náhodně vybral film, k večeři koupil velký popcorn a nechal se bavit umnou kombinací Bournova světa a Lola běží o život.

Když kino skončilo měl jsem v hlavě docela zmatek. Atmosféra filmu mě docela vtáhla a i když se jednalo o hollywoodskou produkci, přesto mne na něm něco zaujalo. Chtěl jsem si učesat myšlenky někde v hospodě nebo kavárně. Zkusím třeba tu filmovou kavárnu co mám pár kroků od domu a až si zapíši onu minirecenzi půjdu hezky spát jako každé dobře vychované dítě po své dávce pohádky.

V kině bohužel probíhal večer maďarského lidového tance, což nebyla zrovna správná atmoška pro rozjímání o lehce brutálním filmu. Řekl jsem si tedy, že se na to vykašlu a prostě půjdu domů a pořeším to v sobotu. Sotva jsem však udělal pár kroků, mojí pozornost upoutal světelný nápis hlásající hrdé "Hunia". Už nějakou dobu jsem se tam chtěl podívat a tak proč ne teď.

Sotva jsem otevřel dveře, hned jsem věděl, že jsem na správné adrese. Z podzemní putyky se ozývala živá rocková muzika. Když jsem seběhl schody, zarazilo mne, jak je ten malý prostor plný k prasknutí.

Objednal jsem si Šandi (půl piva, půl sprite - tedy až na to že ten neměli, tak jsem ho nechal nahradit zázvorovou limonádou). Tenhle recept mne naučil před týdnem kolega z Londýna (a komentoval to hláškou "You are such a gril!") a vštípil jsem si ho minulý víkend v Alpách, kde to pro změnu nazývají 'Rádler'.

Za chvilku se uvolnilo místo u jednoho stolu (mladá zřejmě středoškolská kapela totiž skončila svojí produkci) a já si začal do svého náčrtníčku zaznamenávat své dojmy a kreslit ne příliš povedenou kopii plakátu. Když jsem byl hotov, ještě se mi nechtělo domů. Kytaristé z kapely totiž začali hrát sólově. Jak jsem se tak pohupoval na hutne atmosféře, načrtl jsem si obrázek slečny sedící u baru. Už už jsem se chtěl zvednout a odejít, když tu náhle ke mně přišla jiná slečna a i když jsem ji nerozuměl ani slovo, došlo mi, že se ptá na to co to zapisuji nebo kreslím.

"Ále, jen si tu tak čmárám pro sebe." reagoval jsem anglicky. Slečna přešla do lehce lámané angličtiny. "Já se omlouvám, ale nedalo mi to abych se nezeptala. Evidentně jsi tu sám, a pořád sis něco zapisoval ... já když se trochu napiju, hned oslovuji ... " odmlčela se jak hledala vhodné slovo v angličtině.

"... strangers." doplnil jsem ji automaticky. Pořádně jsem si ji prohlédl - vysoká, na krátko ostříhané a vkusně nagelované vlasy, trendy tričko bez rukávů a obnošené džíny. Celkem hezká.

Dali jsme se do řeči. Odkud jsem?
"Én če vaďok" zazářil jsem svojí maďarštinou.
Co dělám v Budapešti? "Inu, pracuji tu."
Jak dlouho? "Něco přes půl roku, od října."
Kde bydlím? "Kousek odsud - asi tak 2 minuty."
Najednou se příval otázek zastavil a slečna na chvilku zauvažoval.
"Mohu mít hloupou otázku? Bydlíš sám?"
Neubránil jsem se a musel jsem se pousmát. "Ano, bydlím sám. Vyhovuje mi to."
"Kamarádky se mne vždy ptají, jak to mohu já sama vydržet. Pár let zpět, to jsem bydlela se spolubydlou, jsem se takhle vracela nad ránem domu a spolubydla stála v předsíni a začala se vyptávat co je to zase za novou známost. Mohu mít další hloupou otázku? Kolik je ti let?"
Odpověděl jsem po pravdě: "29, chceš vidět občanku?"
"Není potřeba. Věřím ti. Vypadáš ale starší."
"To dělají asi ty šedivé vlasy. To se mi stalo zhruba okolo diplomky. Můj nejlepší kamarád když mne potom viděl se mne vážně ptal jestli je to nabarvené uměle. Že prý v USA jsou reportéři, kteří si skráně barví na šedivo, aby vypadali důvěryhodněji."
"Vypadá to děsně moderně. A kolik myslíš, že je mě?" bez přípravy vypálila ona.

"Tak to je hodně těžká otázka - v odhadu věku jsem byl vždy špatný." připravoval jsem si půdu pro milosrdnou lež. Po pravdě vypadala tak něco těsně pod třicet. Když se usmála, naskočili ji vrásky kolem očí a koutů úst.

"Řekl bych, že tak zhruba končíš vysokou." zalicitoval jsem.
Slečna napnutá jako struna "To je pravda. To tedy znamená kolik?"

Tak to jsem opravdu nečekal. Rychle jsem zvažoval nejlepší odpovědi na podobnou otázku: "No ... v Čechách - a předpokládám, že tady je to podobné - se vejška dodělá většinou někdy v pět a dvaceti."

"Hmm" v očích se zablesklo a na tváři se objevil výraz říkající něco ve smyslu "ty lháři prolhaný".

"Já nemám tajnosti - ve skutečnosti je mi stejně jako tobě. Dvacet devět."

Ještě měla několik podobných "hloupých" otázek. V paměti mi uvízla především ta, kdy se delikátně zeptala, jestli jsem gay. "Ne, to opravdu nejsem. Byl jsem ale dosti dlouho single, až si kolegové v bývalé práci začali myslet to samé."

Co jsem nedodal je, že to bylo právě v té době, kdy jsem se naučil nedávat na sobě v nejmenším znát co si myslím a automaticky zamknul všechny "balící" techniky do trezoru. Evidentně je ona zvyklá na podstatně čitelnější odezvu od muže, když už se s ním dá do hovoru.

Noc příjemně plynula v rozhovoru, byl jsem fascinován tím, jak je tento rituál dnes už skoro všude stejný. Na přetřes přišla oblíbená muzika (to co hraje se prý nejmenuje folk, ale v maďarsku tomu říkají "alternativa"), povolání (ve středu nastupuje do nového zaměstnání - předtím pracovala v call centru, ale prý potřebuje nějakou kreativní činnost) a nakonec i zájmy (naučila se ode mne nové anglické slovíčko - hiking).

Také jsme se vrátili k mému zápisníku. Strčil jsem ji ho do ruky: "Klidně se podívej. Textu stejně neporozumíš a obrázky nejsou tajné."

Začala si prohlížet obrázky a zastavila se u jednoho obzvlášť povedeného.

"To je můj ukrajinský kolega Dikobraz. Tehdy se čerstvě zamiloval..."
"Tohle je holka do které se zamiloval?"
"Ne, to je přítelkyně jiného kolegy které to líčil. Jak najednou plave v růžové mlze, jak se svět změnil. A ona na to: Ohh, to je tak romantickééé!"

Když už bylo okolo čtvrté ráno, bylo nám majitelem nenápadně naznačeno, že bychom měli vypadnout (prý se s ním ona zná - jmenuje se Akoš). Když jsme ze sklepa vyšli zase na ulici, ukázalo se, že je už světlo. Tak kam dál?

"Kousek od Inštantu je B-City - nonstop kam jsme vždy v takové situaci zašli." Vydali jsme se tedy tam.  Prázdný podnik, dvě znuděné barmanky a interiér laděný do červena chtěl asi připomínat dining restaurace z USA. Slečna s nagelovanými vlasy si vyměnila několik vět s obsluhou a pak se otočila ke mě.

Zůstala na mne koukat s otevřenou pustou, když jsem ji řekl "Takže zavírají za 15 minut, že?". Číslovky mi jdou.

Potom jsme zkusili jiný podnik opředený legendami - "Piaf". Ostatně je hned za rohem. Když se ale otevřeli dveře (po kontrole pres malé okénko), moje společnice řekla cosi odmítavého té paní co pouští dovnitř a táhla mne pryč.

Snažil jsem se ji vysvětlit, že to není žádný bordel nebo strip klub - dole mají dokonce malou diskotéku. Řekla mi, že jeden pohled dovnitř stačil, aby si udělala obrázek. Prý to je gay klub! Pravda, všude tam byli samí chlapy, ale třeba by to dole bylo lepší...

Buď jak buď vydali jsme se na Deák Ferenc tér do Kamry. Takový nonstopáč s nevkusným neonem a nepříjemnou barmankou jejíž obličej připomínal zmuchlaný papír. Vlastně se jí ani nedivím - já bych asi k lidem po noční šichtě příjemný taky nebyl. Zkusil jsem si představit jaký asi vede život, ale hned jsem toho radši nechal. Poprosil jsem maďarsky o früccs (vinný střik) pro slečnu a o další šandi pro mne.

"Myslel jsem, že mi ukousne hlavu."
"Ale jo, ustál jsi to celkem s chladnou hlavou..." uklidňovala mne slečna po tom co jsem se protáhl kolem třech ztroskotanců, kteří občas vrhali zálibné pohledy směrem k nám. Byl jsem si jistý, že to nebylo mnou.

Když se barmanka na jednoho z hostů z plna hrdla rozkřičela musel jsem dodat: "Beru zpět. Byla na mne celkem milá..."

Příliš dlouho jsme to tam nevydrželi. Trousili se tam totiž lehce ožralé existence z celé Budapeště. Když jsme Kamru opouštěli, sluníčko už začínalo hřád nad hradbou domů. Nejprve jsme zašli do obchodu a koupili žvýkačky. Její nápad. Možná jsem namyšlený, ale měl jsem neodvratný pocit, že se asi bude chtít líbat. Spolu se žvýkačkami jsme koupili i kolu. Platil jsem samozřejmě já, ostatně jako celý večer. Nějak mi to tak příjde správné a ona se nebránila. Tentokrát to jen komentovala laxním: "Buď jsi ze staré školy a nebo velmi bohatý."

"Z které možnosti mne usvědčují mé šedivé skráně..." předvedl jsem parodii zamyšleného pohledu. Když jsme došli k Dunaji zeptala se: "Vyber si - který most?"

Podíval jsem se doleva kde se vypínala maďarská napodobenina Golden Gate. Vpravo pak majestátní Chain Bridge. Ukázal jsem na něj a dodal: "Chain Bridge - jednak tam bude tepleji a já trochu mrznu a jednak je to od tamtud blíž ke mne domů."

Nemohl jsem si nevšimnout jejího letmého úsměvu. Že by vážně chtěla dnes skončit u mne? Pravda, nebylo by to daleko. Ale vážně něco takového chci já?

"Že vy chlapy kolem třicítky si musíte pořád na něco stěžovat."

"No není ten náš Dunaj krásný?"
"A co konkrétně je na něm krásné? Turistické parníky? Vždyť pro ně není vidět pomalu ani ta voda." Přiznávám, asi začínám být trochu podrážděný.

Když jsme přišli do prostřed mostu, najednou vyskočila a sedla si na železnou konstrukci asi 2m vysoko, oddělující chodník a vozovku. Najednou mi vše připadalo jasné - romantický výhled na hrad a mosty Budapeště, my sedíme vedle sebe na železné konstrukci... prostě chce asi romantickou líbačku a pak i něco méně romantického, zato o to více uspokojivého. Hmm.

Sedl jsem si vedle ní, ale v dostatečné vzdálenosti aby si to nemohla vyložit nějak špatně. Uvažoval jsem jak z té šlamastyky ven. Nabídla mi plastovou půllitrovku s černou tekutinou. Tekutý asfalt, napadlo mne. Trochu jsem si loknul a podal ji plastovou lahev zpátky. "Připomíná mi to jednu příhodu, když jsem byl na služebce v Belgii. Kolegové mne vzali do klubu na diskotéku a začali se nalívat tvrdým alkoholem. Já si koupil jednu kolu a pak mne odtamtud nemohli dostat. Tancoval jsem, jak to mam ve zvyku, naplno. Od té doby mi odmítali dávat slazené nápoje..."

"Takže teď začneš tancovat?"

Abych dodal svým slovům váhu vstal jsem na úzkém nosníku a kousek po něm poodešel, v hlavě přepnul muziku na rock'n'roll a začal tančit. Pode mnou jezdila auta, jediný špatný krok a zřejmě bych si v lepším případě zlomil nohu. Když bylo dost vykopávání po rockovém vzoru, vystřihl jsem ještě pár taktů twistu.

Napadlo mne ještě zkusit valčík, ale na té konstrukci to moc nefungovalo.

Smála se a pak dodala "tak to vážně nechci vidět co bys dělal kdybys vypil celou kolu." Pousmál jsem se a významně se zadíval na vrchol pilíře. Pak jsem tam ukázal a vážně řekl: "Jako dva ranní andělé bychom tančili tam nahoře."

Představil jsem si to. Trochu jako ve Filmu nebe nad Berlínem bychom tam seděli na hraně pilíře a celou Budapešť měli u nohou. Pak by začala hrát hudba a my bychom se začali vznášet po pilíři jako po parketě.

"Ty jsi vážně víc crazy než já!" vytrhla mne z té představy ona.

Ještě chvíli jsme tam seděli a pak vyrazili na Buda stranu mostu na zastávku jejího autobusu. Akorát nám ujel než jsme tam dorazili. Ta doba než přijel další se zdála být nekonečná.

"Víš, že tě trochu nenávidím?" řekla mi do očí s lehkým úsměvem. Vím, pomyslel jsem si.

"Vážně, proč? Ne vážně, docela by mne to zajímalo." Odpovědi jsem se nedočkal.

Teď se asi dostáváme do fáze kdy bych si měl vzít její telefon. Uvažoval jsem nakolik by to byla součást rituálu a jestli mohu tu část nějak přeskočit. Nakonec to nevydržela ona: "Tak chceš můj telefon nebo ne?"

Co se na tohle dá říct? Docela mi vyrazila dech. "Ale jo, diktuj. Ale v maďarštině." Aspoň si procvičím číslovky.

Když se objevil autobus, obejmula mne a líbla na líc. Nespokojeně zamručela "Silněji!".

V sobotu jsem to probral s Kapitánem Protosem v Simple nad šíšou a mrkví. Mezi psaním dalšího textu pro naší úžasnou skupinu (už máme i profil na myspace)  mi radil, že bych ji neměl trápit tím, že ji nezavolám, ale rovnou ji nalít čitého vína. Trochu jako utratit nemocného psa.

Asi jsem prostě slaboch ze staré školy. Myslím, že jí asi nezavolám...

2011/01/24

Už asi stárnu

Jednu sobotu (bylo to ještě před Vánoci) jsem šel do práce. Ne že bych byl tak zapálený pracant, ale byla to pracovní sobota. To už se tak někdy v socialistických státech stává. On tu totiž Štědrý den není státní svátek tak jako u nás a tak se podle vládního nařízení muselo nahrazovat.

Naštěstí naše americkou-britské vedení to vzalo sportovně a připravil pro nás takovou malou soutěž, jejímž cílem bylo posbírat stížnosti dělnické třídy. Fungovalo to tak, že po budově byla různá stanoviště typu seřaďte obrázky podle toho jak patří za sebou, přičemž jeden obrázek může vidět jen jeden člen teamu, nebo projděte minovým polem se zavázanýma očima (miny tvořily stress bally). Druhou součástí stanoviště byl vždy brainstorming na nějaké téma typu kariérní růst, nebo procesy ve firmě. Co jsem si z toho odnesl? Že jsem tu na dobré adrese a vedení skutečně zajímá co si podřízení myslí.

Ještě jsem checknul maily a při tom na mne vyskočila zpráva od Dikobraze:

Dikobraz > Prostořeký se chystá večer s několika kamarády na koncert v A38
já > Ok, pokud mu nebude vadit že se připojíme, tak se mnou počítej.
> Zajdeme před tím někam na jídlo?
Dikobraz > plánují se srazit kolem 8mé v Jaffa - myslím že tam vaří

Jaffa je takové příjemné útulné místo kousek od Boraros tér v ulici plné restaurací a barů. Právě tady probíhala většina předvánočních firemních večírků. Sedl jsem si nahoru abych měl ten správný výhled na dění v lokále a dal si celkem dobrou pizzu. V závěsu za italským slaným koláčem dorazil i celý natěšený Dikobraz. Ke svému úžasu jsem zjistil, že A38 není jen tak ledajaký klub, ale že se trsá a koncertuje na zakotvené lodi.

Diky se pochlubil, že prý celé jméno lodi je [bla bla - kdo si to má pořád pamatovat, že?] což je nějaký slavný ukrajinský vědec. A tak jsme zaplatili a vyrazili. Pěšky. O kousek nám ujela 4ka, která by nás stejně nablížila jen o jednu zastávku. Jako zajíci na pozdním honu jsme si zakličkovali mezi auty v rušné dopravě (k tomu nábřeží se na Buda straně přechází fakt děsně - někdo mi říkal, že vybudovat v Budapešti přechod pro chodce je skoro nákladnější a složitější než postavit nájezd na dálnici) a už jsme scházeli po můstku na palubu. Pravda, loď má vedle sebe dostavěnou takovou krabici, ale jinak je to vážně parník sovětského střihu. Žádný takový zženštilý výletní parníček co jezdí po Vltavě - tohle je pořádná vojenská loď s budíkama a zahnutýma trubkama vedoucíma na palubu.



Dali jsme si nějaké to víno, první kapela naladila, něco zašeptali do mikrofónů a už začali hrát. Na svůj věk (hrubým odhadem ještě teenejdři) nehráli vůbec špatně. Vážně vtipný byl sólový kytarista, který vypadal tak možná na jedenáct a jednu písničku se pokoušel zazpívat svým chlapeckým hlasem sólově nějakou metalovou (zřejmě) vypalovačku. Dojem z toho byl značně rozpačitý. Dalším roztomilým elementem byl druhý kytarista, který vypadal poněkud dospěleji (zřejmě díky tomu, že už mu začínaly růst vousy). Představte si chlápka v tricku s nejakou obludkou a kraťasech - vlastně takhle nějak si představuji zapřísáhlého skejťáka, který drží kytaru a zuřivě hraje a přitom se doširoka rozkročí a s každým tónem jeho kolena klesají níž a níž k zemi, ale přitom se jimi země nikdy nedotkne i když celé obecenstvo předpokládá, že v příštím okamžiku udělá minimálně provaz.


Kapitolou samou pro sebe byl potom klávesista. Také velmi mladý, ale tvářící se velmi otráveně, asi jako kdyby si v duchu říkal "mám já tohle zapotřebí? ... to si snad ze mě všichni dělají legraci ... takový malý klub ... měli bychom hrát minimálně na stadionu, tam bych si to aspoň kapku užil", v jednom koutku cigaretu a v tom druhém nakyslý výraz profíka. Občas hrábl do kláves a zahrál dva tři tóny. Pravda, té muzice i ta kapka dodala naprosto jinou, lepší chuť.

Celkově tak 2 písničky stály za to, ale kdo ví jestli byly jejich. To u druhé kapely o originalitě nemám nejmenších pochyb. Strečna Mladina jsou samorosty ze Slovinska. Poslechl jsem si pár ukázek na internetu dopředu, ale nemohlo mne to připravit na to co přišlo. Asi jako u jazzu, ani u téhle muziky nedokáže sebe lepší záznam zachytit bezprostřední dojem z té muziky.

Odehrává se to asi takhle: santusácky vypadající taky stejťák začne vytříbeně ale s razancí bušit do bicích a vepředu si "povídají" 2 elektrické kytary. Zvuk ale přitom ani trochu nezní jazzové - spíš rockově. I když mají pár písniček kde sem tam něco štěknou do mikrofónů, ve zkutečnosti se jim podařilo vokály vytlačit a při tom produkovat velmi poslouchatelnou a zajímavou muziku. Rozhodně bych neřekl, že je to instrumentálka. U té totiž nějaký hudební nástroj hraje part místo zpěváka. Tady to ale funguje tak, že pro hlas tu v té muzice prostě není už místo. Prostě si chlapci vystačí jen s bicími a kytarami. Po první písničce jsem věděl, že je to něco mimořádného. Parket se sice pomalu zaplňoval, ale lidi jen stáli a v tom lepším případě poslouchali. Do rytmu jsem pohupoval ladně boky jen já a Diky začal tančit svého skoro kozáčka. Prostě exoti.


Když skončili, běžel jsem si koupit jejich CD. Dikobraz nezůstal pozadu, s tím, že musí nalovit jejich podpisy. Já už jsem z něčeho takového vyrostl - co z toho budu mít? Chvíli jsem váhal, ale pak jsem se dal do řeči se Prostořekým a jeho přáteli.

Mezitím Dredatá holčina poklepala Dikymu na rameno a když viděla, že nerozumí maďarsky, zeptala se anglicky s přátelským úsměvem: "Výborně tančíš, kde jsi se to naučil."
"U nás doma jsem takhle proskákal nejeden koncert."
"A kde to je, tam u vás?"
"Jsem z Ukrajiny. Ty jsi z Budapešti?"
"Ne přímo z města - vyrostla jsem na venkově. Tady studuji univerzitu."
"Co zajímavého studuješ?" zajímalo spíš ze zdvořilosti Dikyho - čekal nějakou psychologii, nebo jinou humanitní vědu.
"Elektrotechniku."

Tak to mu opravdu vyrazilo dech.

Strečna Mladina mezitím sklidila své nádobíčko a na pódium nastoupili chlapci s vlasy až k pasu. Věkem mohli být tatínky té první kapely. Kdo ví, možná i byli. Začali hrát a Dikobraz začal zase svým nezaměnitelným stylem tančit. Po pár minutách vyzval Dredatou, aby si zaskákala s ním. Ta se pokoušela jeho širokému mladistvému úsměvu chvíli odolávat, ale nakonec se přidala.




Zatímco já stál vzadu a mračil jsem se. Ne že bych něco věděl o Dikobrazově nové známé - vlastně jsem si ji ani nevšiml, ale ta muzika se počítala ke styly zvanému Metal a to je kromě Vaška a Evy (čily dechovky) jediný hudební styl, který vážně nemůžu vystát. Když už jsem se takhle mračil třetí písničku, zhodnotil jsem že se to asi nezlepší, v rychlosti se rozloučil s Dikym a stihl poslední tramvaj k sobě na Zámek.

Po koncertě pokračovali Dikobraz s Dredatou v nezávazné koktejlové konverzaci, když tu se najednou rozpomněl na autogramy Strečně Mladiny. Slušně se Dredaté omluvil a v davu našel kytaristu a strkal mu do ruky CD - ten však na takový zájem fanoušků nebyl připravený a tak u sebe neměl tužku. Jako superhrdina se Dikobraz octl u baru a vyprosil si na barmance propisku a vrátil se za kytaristou. Ten zavolal toho druhého a společně vyšvihli fajnové věnování na booklet. "A kde máte bubeníka?"
"Ten se fláká někde v backstejdži. Můžeme tě tam vzít, jestli chceš..."

Slovo dalo slovo a Dikobraz si rázem povídal s kapelou za pódiem. Co dělá v Budapešti, jak se žije hudebníkům v Lubljani ("z ruky do huby") atd. Zjistil, že druhý (ten statnější) kytarista je ve skutečnosti Srb.

Diky si vzpomněl na Dredatou. Vyběhl zpět a zjistil, že se s kamarádem zrovna sbírají k odchodu. V zoufalé snaze ji zdržet ji nabídl, že může s ním do zákulisí. To ji vážně zaimponovalo a její naštvanost roztála jako rampouch u otevřeného okna do kuchyně.

Jenže byl tu háček.

"Tebe znám, ale ji ne!" zabodl rozhodně prst směrem k Dredaté udělaný chlap u schůdků na pódium.

"OK, počkej tu na mě a já to zařídím. Hned jsem zpátky." a celý obav odběhl zpět za kapelou, div se nepřerazil na schodech. Naštěstí chlapci neměli problém se slečnou ve svém doupěti a tak Dredatou pustili za sebou.


"Víš proč Slovinci nemají rádi Srby? Protože jsou hloupý a líní." povídá Srb vracející se od baru.
"Hej, zapomněls mi přinést to mochýto!" zaprotestoval bubeník.
"Vidíš co jsem říkal, jsem hloupý, že jsem ho zapomněl a moc líný tam jít zpátky." a dosedl pohodlně do křesla.

Ostatní se svalili smíchy, jen bubeník se herecky zamračil a s úsměvem na tváři vstal a zamířil směrem k lesknoucím se flaškám za barem.

Tak noc pokračovala až se rozhodli nad ránem změnit lokál a vylezli z backstage zakulacenými dvířky na palubu lodi a chvíli pozorovali krásně nasvícené Národní Divadlo a klidnou řeku ve které se pomalu začalo odrážet začínající svítání. Zavolali si taxík a zamířili na druhou stranu města do posledního otevřeného baru kam se slézají po probdělé noci lidé z celé Budapeště.

Lidé tam spí na židlích a stolech, někteří opilci se ještě snaží zaostřit, ale už jim to moc nejde. Nakonec je vyhnali i odtamtud a tak první ranní tramvají jeli hledat svůj hotel. Potkali na mol ožralého Dána a upozornili Dikobraze, že s Dány v takovém stavu se nevyplácí pouštět do filozofických debat.

Po tom co už pěšky šli půl hodiny a zeptali se na cestu zjistili, že jdou špatným směrem. Nakonec ale Srb prohlásil:
"Tak a jsme tady! Tadyten nápis znamená ve srbštině kozy. Tady za rohem bydlíme, pamatuju si to podle toho."

A nemýlil se. Nastalo loučení, nekonečné přátelské, vrávoravé objímání a sliby, že se zase jednou všichni uvidí. Podle posledních zpráv se Strečna Mladina do Budapešti chystá zase někdy na jaře.

No já jsem bledl závistí když mi to všechno Diky povídal. Co se to se mnou sakra děje, většinou se takové storky Plici stávají mě a on je ten tichý kluk z východu. Hold už asi stárnu. Budu s tím něco muset udělat.