2010/12/04

Jak jsem zachránil celebritu

Páteční večer jsem byl zvyklý trávit někde v klubu a pořádně si zaskákat na koncertě nebo jen tak na diskošce. Co jsem se přestěhoval do Budapeště, mám s tím utrum. Neznám zdejší klubíky s živou muzikou. Pravda - trochu mi pomohl pobyt v penthouse hostelu kde jsem strávil nezapomenutelné 4 noci v mezidobí kdy mi Firma přestala platit luxusní hotel a než se uvolnil byt který jsem si po mnoha peripetiích (o tom bude další post) vybral pro bydlení.

Zaradoval jsem se tak když mi ten druhý Čech kterého tu znám napsal email v jehož subjektu bylo něco jak: "já tam bohužel nemůže protože v sobotu brzo ráno jedu na Moravu, ale myslel jsem si že by tě to mohlo zajímat" a v těle jediný odkaz na stránky českého kulturního institutu v Budapešti, kde viselo stručné oznámení že v Budapešťském klubu Gödör vystoupí česká kapela Skyline doprovázená jednou českou a jednou Maďarskou předkapelou.

Na stránkách samotného klubu pak byla informace kapánek obsáhlejší, ale přesto žádná věta rozvitá. Každopádně jsem jsem si výsknout a rovnou rozeslal pozvánku všem těm pár lidem které už v Budapešti znám s tím, že si uděláme malou soutěž o "nejbláznivější věc made in Czech Republic", kterou kdo přinese. Nejblíže byl Aurélius, který navrhoval, že by přinesl mne. Bohužel ten ale nakonec nedorazil.

Jako přípravu jsem se rozhodl vydat do klubu už ve středu večer. To abych to pak v pátek v pohodě a hlavně včas našel. Překvapilo mne, když jsem zjistil, že klub je na jednom z nejcentrálnějších ze všech centrálních míst - na Erzsbet tér, tedy na jediné přestupní stanici všech linek metra Deák Ferenc tér. Domů to nebudu mít déle než deset minut pěšky. Je to přesně to náměstí kde jsem hned první týden beznadějně zabloudil a vzpomínám si na jakousi podivnou budovu uprostřed, vedle které na lavičkách seděli dredatí skejťáci a hulili až to nebylo pěkné.

Večer jsem tedy dojel domů, zašel na jídlo přes ulici do totálně prázdné hospody, kde si obsluha na pokladně brouzdala na internetu a pak jsem se vydal směr kýžený klub. Středeční program sliboval vstup zdarma a spoustu zajímavého - na programu byl totiž festival boje proti AIDS. Došel jsem k podivným budovám uprostřed náměstí, kde jsem tušil vstup do klubu, ale byla tam jen jakási (samozřejmě už dávno v tuhle hodinu zavřená) galerie. Padal sníh a tedy po dredatých huličích se dávno slehla zem. Našel jsem jen ceduli s programem klubu. To sem blázen, kde to tu může být? Nu což, obejdu náměstí a snad na vchod narazím. Vydal jsem se tedy západním směrem k Dunaji a postupně minul oba luxusní hotely na té straně náměstí. Na rockovo undergroundový klub nevypadal ani jeden z nich. Na rohu náměstí jsem zabočil ostře doprava, ale ani tady jsem neměl štěstí.

Když jsem přecházel rušnou József Attila utca, zazvonil mi mobil. Dikobraz se snažil zjistit jak jsem na tom: "Wots ap, ďůůd!"
"Not mač, trů, trů..." odpověděl jsem povinnou frází (pro neznalé připojuji příslušné vzdělávací video) a bez přípravy vystřelil "... nějak nemůžu najít ten klub, jsi ještě v rachotě?"

"Sure, podle webu to je u Deák Ferenc tér."
"To vím, není tam někde číslo domu?"
"Počkej ... ne je tu jen že je to Erzsbet tér."
"No to jsem zvědavý jak to najdu."
"Podle google maps by to mělo být někde uprostřed."
"Na googlu jsem si to našel také, ale v těch budovách to není. Budu dál hledat - chystáte se přijet?"
"JJ, jen se někde se Prostořekým stavíme na jídlo."
"Tak oki, zatím síja"
"Síja."

Zrovna jsem stál vedle sámošky a tak jsem neodolal a koupil 2 krásná velká jablka pro náš iTime (přestávka v době okolo západu slunce, kdy se jdeme na horní terasu nadýchat čerstvého smogu).

Obešel jsem i třetí hranu velkého náměstí a přešel (dnes již podruhé) po přechodu přes Attilu. Nevydal jsem se směrem k budovám uprostřed, ale tentokrát víc na západ. Táhl se tu jakýsi podivně zdobený skleněný tunel - zřejmě protihlukový zátaras nebo něco souvisejícího s vjezdem do garáží hned vedle. Jedna skleněná výplň byla vytlučená a zevnitř se na mne šklebil bezdomovec zabalený do několika přikrývek.

Na konci stěny jsem to vzal směrem do parku a najednou mne něco upoutalo - plocha na zemi byla hladká a občas se pod ní rozsvěcovala různobarevná světla. Zřejmě to bylo nějaké tlusté sklo. Že by nakonec ten klubík byl tam pod zemí? Přidal jsem do kroku a když jsem uviděl megalomansky pojaté široké schodiště vedoucí o jednu úroveň níže, bylo mi jasné že hledání je u konce. Jak jsem proboha mohl tohle minout? Příště si ty google maps musím přepnout na satelitní snímky.

Jakmile jsem vkročil dovnitř, hned se mi tu zalíbilo. Velký prostor, dlouhý bar, dvě stejdže jako v Akropoli. Dokonce i něco na zub tu mají. Pravda, takovou tu poetickou atmošku jako v Simple to tu nemá, ale přesto moc příjemné místo. V létě to tu musí být famózní. Ta skleněná plocha místo stropu bude nejspíš nějaká fontánka.

Došel jsem až k šatně, nacpal jsem bundu do kalící žebračky a naopak peníze uložil k tramvajence do kapsy a tu druhou kapsu na zadku vyplnil zápisníčkem a perem. Zatímco jsem čekal ve frontě, všiml jsem si vedle stojícího hloučku mladých děvčat snad ještě pod zákonem a staršího již lehce vypelichaného orla, který nad nimi držel ochranitelskou ruku. Byli již oblečení, ale pořád se k odchodu nějak neměli. Lehký šok jsem zažil když pán pronesl nějakou tu svou moralistickou pravdu česky!

Vše jsem pochopil, když k nim přiběhla další zoufalá dívčina a zapištěla: "Holkííí, oni tu bundůů tadýý vážně nemajííí!" chvíli jsem zvažoval jestli jim mohu nějak pomoct, ale nakonec mě nenapadlo co bych jim byl platný. Uložil jsem tak svoje věci do šatny odkud se ztrácení občas věci a šel si poslechnou právě řádící do popíku švihlou kapelu Compact Disko. Docela mne překvapilo jak charismatický má zpěvák přednes. Asi za to mohli ty nagelované vlasy. Docela příjemné zase poslouchat koncert naživo. Škoda, že jsem nestihl více jak těch cca 5 písniček.

Sotva však skončili, začal na malé scéně hrát mladičký rozcuchaný DJ. Příjemná muzika, laptop polepený jménem zřejmě jeho vzoru - Duft Punk. Čím mne ale skutečně dostal byla elektrická kytara, kterou najednou odněkud vytáhl a začal naživo do aktuálního tracku hrát. Není divu že ho publikum nechtělo na konci pustit z placu. Během vystoupení přišli kamarádi a tak jsme poskakovali s klapačkama otevřenýma všichni. Po koncertě Prostořeký povídá: "Tohle byl vážně nářez. Tuhle muziku miluju. Netušíš jak se jmenuje?" Přehlédl jsem to, že on je Maďar a já tu jsem teprve měsíc a povídám mu: "Tak se ho pojďme zeptat?"
"Nééé, to je dobrý. Já si to najdu na internetu."

Jenže to už jsme vyskakoval na vyvýšené podijíko kde si Mistr balil náčiníčko. "Smím prosit o autogram?" Povídám a podávám s širokým úsměvem své magické zelené pero a zápisníček. "Dobrý, tys mě nakreslil - ok, tohle normálně nedělám, většinou jen rozdávám vizitky, ale u tebe udělám výjimku." a vyšvihl tam své umělecké jméno, reálné jméno a smajlík k tomu. I to jméno je zajímavé: We plants are happy plants.

Poslední kapelou večera byly Anima Sound System. Celkem nic moc, takoví maďarští Cardigans. Slečna zpěvačka je buď trochu při těle nebo (a to spíš) měla naprosto nevhodné oblečení. Jinak to ale bylo celkem fajn. V jednu chvíli se ke mě Prostořeký přitočil a říká: "Tenhle text znám - to je o Praze a roku 1968!"

Docela mne zamrazilo. Rok 68 leží Maďarům na zádech jako studený ledovec. Nedochází jim, že Češi a Slováci vděčí jejich chrabrosti v padesátém šestém mnoho životů. Nebýt zkušenosti kterou Maďaři udělali o 13 let dříve, pražské jaro by se utopilo v záplavě československé krve. Takhle jsme zůstali věrni národní tradici a bojovali jsme jen vtipem - tedy jazykem a perem se staženým ocasem.

Páteční párty začala v Morrisons's - klubíku vedle vašeho Národního divadla, totiž promiňte - maďarské Opery, který se vyznačuje tím, že do deváté vám míchají drinky za polovic. Nevím jestli je to pravidlem, ale nám k tomu znělo karaoke. Prostořeký si přivedl slečnu, německý páreček cvrlikal a Nička si tiskla láskyplně 4 mochýta na - řekněme - extenzivní výstřih.

V jednu chvíli Prostořeký vyletěl od stolu "ticho, ticho, tuhle miluju" a postavil se pod televizi na druhé straně místnosti a zbožně hleděl na hudební klip který na ní zrovna běžel.

Přesně v devět jsem dopil svého posledního Godfathera a rozloučil se s ostatními a několikrát zdůraznil, že je čekám v Gödöru. Překvapením pro mne bylo, že jsem tam přišel vyloženě brzo. První kapela začala hrát až přibližně za čtyřicet minut. Nu což. Alespoň jsem se stihl navečeřet zapečené bagety a kapánek vystřízlivět.

Na bicích na vedlejší stage jsem četl Good Fellas, což mi přišlo nějaké povědomé a tak jsem prolistoval svůj zápisník a zjistil, že jsem je už jednou poslouchal a to na letošním Fébiofestu. Tehdy se mi zatraceně zalíbili a udělal jsem si poznámku, že bych si měl vyčíhnout až budou někde hrát celý koncert. Hrají akusticky velmi živou a energií nabitou muziku ne nepodobnou starým dobrým Red Hotům. Některé písničky zabíhají k repu až hip-hopu, jiné zase zavánějí vyloženě baladou, až na to že se vám při tom chce skákat až do stropu.

Po koncertu mi to nedalo a musel jsem s nimi prohodit pár slov. Moc příjemní kluci. Později večer jsem pak od nich zaslechl něco ve smyslu "ty vole, tady snad všichni mluví česky!"

Další byla na řadě nějaká synth-popová maďarská skupina alespoň pojmenovaná česky The Kolin. Mělo mě varovat, že nastoupili v přiléhavých bílých gay kostýmcích ala superman. Docela dosti mi to připomnělo Freddieho Mercuryho, jen ta kvalita byla někde kapku jinde. Stejně jsem si dobře zaskákat (jak jsem potom říkal Frau - "I can jump even on shit"), jen ostatní známí obraceli oči v sloup a když skončili (což bylo okolo půlnoci) tak spěšně odešli. Aspoň jsem si v klidu mohl vychutnat hvězdy večera Skyline. Bohužel valná většina ostatního osazenstva odešla také a po prvních 2 písničkách bylo na muzikantech vidět že na takový nezájem opravdu nejsou navyklí. Kdybych netleskal já, tak by asi chyběla reakce obecenstva úplně. Nepomáhalo že se zpěvák/raper vykláněl hluboko do obecenstva a snažil se je nalákat blíže k sobě. Pozitivní bylo že jsem měl alespoň dosti prostoru na hopsání před pódiem.

Nakonec jsem to nevydržel a při jedné písničce kdy slečna Mařka, která mi svými gesty a energií silně připomínala Ztepilou, nezpívala a stála vedle pódia a lámala si hlavu co s tím rozlitým mlékem, jsem na ní mezi repráky mávnul a do ouška jsem jí zakřičel: "Nauč se jak se řekne maďarsky - mnohokrát děkuji - kösönem sépen! Tohle se nauč a budou vaši." párkrát jsem ji to zopakoval a zbytek písničky bylo vidět jak si to pořád opakuje snaží si to zapamatovat. Pak vylezla na pódium a začala se účastnit dalšího poskakování a "zpívání". Po pár desítkách sekund mi bylo jasné že to zákonitě musela zapomenout a tak jsem narychlo vedle její podobenky napsal to co jsem ji předtím učil.

No a jak jinak - nemýlil jsem se! Když došlo na potlesk, z Mařky jen smutně vypadlo "eee - já to zapomněla..."

Teď šlo o všechno. Přiskočil jsem k pódiu a podal ji svůj Moleskine otevřený na správné stránce. Vyslovila to s dokonalým přízvukem a mezi obecenstvem se rozzářilo nadšení a objevilo se i nějaké to pochvalné pískání. A musím uznat, že je vážně dobrá - od té chvíle si to skutečně zapamatovala a při dalších sonzích byla schopná děkovat bez taháku. Vážně to pomohlo. Pořád tu byl asi 2 metry široký prázdný pruh před pódiem, ale lidi v hledišti se začali daleko více bavit. Jako kdyby roztáli a už jsem zdaleka netleskal sám.